Zopakujme je: údajné švýcarské konto ODS, Český dům v Moskvě, případ exministra Svobody, osmimiliardový podvod v Komerční bance... Roky se valí jeden za druhým, případy se vyšetřují, leč stále nesoudí.
Připomeňme i dávnější aférky, v nichž hráli hlavní či vedlejší roli politici. Ty už svůj konec mají - vyprchaly do ztracena.
Kauza Bamberg (policie se vůbec nezabývala podstatou, co Miloš Zeman Čechošvýcarům tehdá nasliboval), případ Štiřín (vysloveně zmíněné vydírání bylo přejmenováno na "dobrou radu").
Důvody, proč se případy s politickým nádechem nedaří uspokojivě ukončit, odborníci vyjmenují: málo vyšetřovatelů, odchody policistů, nedostatek vzdělání a možná i "tlaky".
Ale kdoví jak silné a kolik "tlaků" je? A nakolik se policistům a vyšetřovatelům ještě dnes, třináctý rok svobody, z případných "tlaků" klepou kolena. Zda strachem, či zištností propotí tričko, pokud jim zavolá papaláš s "dobrou radou".
Vždyť naše justice je pověstná spravedlností natahovanou na dlouhé lokte i v obyčejných krimi, o které politik nezavadí.
A není až tak podstatné, zda jde o spletité kauzy typu lehkých topných olejů, či o prostinké pomluvy. Člověk si nemůže dělat iluze: i politici občas podléhají pokušení, občas "tlačí", orgány jim občas podléhají. Slušná společnost musí mít obranné mechanismy: fungující rychlou spravedlnost.
Ta kulhá. Vlekoucí se případy zlodějů aut společnost přežije spíš než nedokončené kauzy s politickou příchutí. Jsou pro její duševní zdraví nebezpečné.
Infikují ji skepsí a pocitem, že jsou stále rozdíly mezi pány a kmány. I kdyby jediným argumentem pro takové tvrzení bylo "vidíte, vždyť je pořád nikdo nesoudí"!
