Spojené státy, Británie, Austrálie, Španělsko, Polsko a... Česko. Tak zní vítězná sestava, která bude společně s Iráčany budovat novou administrativu v poválečné zemi.
Je podivuhodné, že se to vše odehrává poté, co se prezident ve zlém rozešel s americkým velvyslancem Craigem Stapletonem, který pak ještě kritizoval vládnoucí ČSSD za její protiválečnou rezoluci.
Že by tedy Češi opět na všechny vyzráli? Že by svou politikou nepolitikou, podporou nepodporou, účastí neúčastí dokázali někoho přesvědčit o svých kvalitách? Kdepak. Mnozí naši politici v diplomatické bitvě o Irák selhali (včetně průzkumům veřejného mínění nadbíhajícího prezidenta).
Obstál jen ministr zahraničí Cyril Svoboda, který však připomínal kůl v plotě, a také ODS, která zaujala jasné stanovisko bez ohledu na odlišný názor "své" hlavy státu. A přitom nešlo ani tak o to, kdo byl pro a kdo proti válce. Šlo spíše o nechutné vyhýbání se odpovědnosti, o nemístné lavírování.
To, že byla Česká republika nakonec pozvána do Bagdádu, aby pomáhala radit, co dál, je zásluhou vojáků působících v Kuvajtu, je to i kvůli naší nemocnici v Basře, která dělá tu nejlepší věc na světě: léčí irácké civilisty. I v tomto případě jsme však dokázali po čecháčkovsku nepochopitelně váhat.
Bylo by dobré na to nezapomínat, až se u nás objeví filutové, kteří se budou snažit najednou přiživit na českém podílu v Bagdádu.
Postoje většiny českých politiků k válce v Iráku se zapíší do historie jako poněkud trapná epizoda.
Chemici v Kuvajtu a nemocnice v Basře dojem napravují. Snad to dokážou i úředníci mířící teď do Bagdádu.
