Člověk tak z jedné kapsy uhradí dluhy velké, z druhé kapsy přispěje drobnými za léky. Oplátkou za nucenou štědrost má být úklid v resortu a slib, že se "něco konečně udělá".
Dvacetikoruna za recept vypadá na první pohled rozumně. Málokoho zabolí, přinese peníze a odradí lidi běhat do ordinace pro předpis na každý devítikorunový paralen. V této disciplíně patříme k evropské špičce.
Na druhý pohled je známkou bezradnosti. Proč právě dvacet? Snad proto, že vybrané dvě miliardy náhodou odpovídají sumě, za niž ročně vyhodíme léky do košů? Nula od nuly má pojít? A nebylo by rozumnější i citlivější platit na dřevo všechny léky na běžné nemoci, aby chronicky a vážně nemocní nemuseli doplácet tolik co dnes? Například diabetik, hlídá-li si svou nemoc, musí vytáhnout z peněženky až osm set korun měsíčně.
Proč tedy "dvacetikoruna"? Protože jako jediná z úspor, které se měly dotknout pacientů, přežila jednání komise politicky. Na politické zdi ztroskotal během uplynulých třinácti let každý reformní či úsporný návrh.
Ani dvacetikoruna ji pravděpodobně nepřeskočí. Z komise poputuje k předsedům koaličních stran, pak do vlády, do stranických klubů, do sněmovny, do Senátu a nakonec k prezidentovi. A sociální demokraté přece slibovali pro seniory léky zadarmo...
Ani další úsporné plány komise nejsou jisté. Stát jako garant zdravotní péče spásné miliardy nemocnicím a pojišťovnám dá, ale nemůže jim přikázat protislužbu v podobě rušení lůžek a ordinací. Nepatří mu totiž.
Do tak bezmocné situace dostali stát politici. Třináct let vědí, že péče se u nás zneužívá i nadužívá, lůžek je moc a s léky se plýtvá. Ale řešit to chtějí až ve chvíli, kdy podstatnou část vlivu předali krajům a pojišťovnám. Z nouze a v nouzi se pak i "dvacetikoruna" za recept hodí. A i ta je v politických hvězdách.
