„Je ztělesněním novinářského zla,“ řekla o Durantym předsedkyně Ukrajinské národní ženské ligy Ameriky Oksana Piasecká. „Byl něco jako původce falešných zpráv.“
Ukrajinci mají dobré důvody, proč tehdejšího vedoucího sekce listu The New York Times (NYT) pro Rusko nesnášet. Duranty nekriticky přebíral sovětskou propagandu a napomáhal jejímu šíření v USA. Popíral zvěrstva způsobovaná komunistickým režimem, včetně takzvaného holodomoru, masivního hladomoru na Ukrajině způsobeného snahou sovětského vůdce Josifa Stalina o nucenou kolektivizaci. Miliony lidí přitom zahynuly, podle ukrajinských i západních historiků Stalin usiloval o cílenou likvidaci Ukrajinců jako samostatného národa – o totéž se podle Kyjeva snaží současné vedení Ruska.
Duranty na adresu kolektivizace nešetřil chválou. Jeho nadšenecké zprávy o úspěších pětiletého plánu komunistické strany mu vynesly i úlovek, který si ambiciózní novinář nemohl nechat ujít: rozhovor se samotným Stalinem. V roce 1931 za reportáže o Sovětském svazu obdržel i prestižní Pulitzerovu cenu, přičemž porota oceňovala jeho „nezaujatou interpretaci“.
NYT později připustily, že Durantyho reportáže se opíraly výhradně o „oficiální zdroje informací“ a vůbec nereflektovaly šíři Stalinovy brutality. Citovaly „pouze Stalina, který nutil zemědělce po celém Sovětském svazu do kolchozů a ty, kteří se postavili na odpor, posílal do koncentračních táborů“. Pulitzerova komise i přes naléhání kritiků, především z řad Ukrajinců, odmítla cenu odebrat s tím, že nenašla ve vítězné reportáži z roku 1931 žádné přesvědčivé důkazy o úmyslném podvodu.
Poskytl prostor válečnému zločinci, Putin mu dal přednášku, kritizují Carlsona |
„Dnešní Rusko nelze posuzovat podle západních měřítek ani interpretovat západními pojmy,“ psal v ní Duranty. Tento přístup obhajoval i poté, co se stal terčem kritiky za své přehlížení obrovských obětí, které kolektivizace přinesla, i bagatelizování hladomoru na Ukrajině, o němž mluvil podle sovětské schválené rétoriky jen jako o „podvýživě“.
„Podmínky jsou špatné, ale hladomor není,“ napsal v březnu 1933 v depeši z Moskvy. „Ale, brutálně řečeno, nemůžete udělat omeletu, aniž byste rozbili pár vajec,“ zastal se stalinské praxe.
Když velšský novinář Gareth Jones psal o hladomoru a citoval přímo postižené Ukrajince, Duranty na stránkách NYT jeho svědectví odmítl s tím, že vyzpovídaní lidé z okolí Charkova představují „spíše nedostatečný průřez velkou zemí“. Zprávy o holodomoru označil za „přehánění“ a „zhoubnou propagandu“.
Carlson chtěl u Putina ukázat, že válku vyřeší jen Trump. Mám obavy, říká Karas |
V soukromí ale podle britských zdrojů připustil, že v důsledku hladu zahynuly miliony lidí. A též přiznal, že jeho zprávy musejí odrážet oficiální názory sovětského režimu. Uznávaná americká novinářka a autorka knihy o holodomoru Anne Applebaumová řekla stanici NPR, že Duranty nebyl pravděpodobně koupený ruskými agenty, ani nepsal své články z ideologických sympatií ke komunismu. Byl jednoduše oportunista, jenž vycítil, že za skutečné zprávy nedostane možnost se pohybovat v blízkosti Stalina.
„Byl nejen největším lhářem mezi novináři v Moskvě, ale byl největším lhářem ze všech novinářů, které jsem za 50 let své novinářské práce poznal,“ řekl Duranty britský novinář Malcolm Muggeridge, který informoval o dění na Ukrajině pro deník Manchester Guardian. „Každý, s kým jste mluvili, věděl, že tam probíhá strašný hladomor.“
Durantyho lživé zprávy ale měly významný dopad. Podle autorky Durantyho autobiografie Sally Taylorové hrály významnou roli v rozhodnutí amerického prezidenta Franklin D. Roosevelta oficiálně uznat Sovětský svaz v roce 1933.
Intelektuálové, umělci, podnikatelé...
Sovětský svaz dokázal zaujmout i další „užitečné idioty“. Fráze se připisuje vůdci komunistické revoluce v Rusku Vladimiru Iljiči Leninovi a označuje jedince, především z intelektuálních kruhů, kteří využívají svůj vliv k nevědomému šíření politické propagandy. Takovým zaslepencem byl mimo jiné známý britský dramatik George Bernard Shaw, který SSSR navštívil s dalšími umělci. Shaw byl v Moskvě přivítán rudým kobercem a setkal se i „gruzínským gentlemanem“, samotným Stalinem. Pečlivě zinscenované představení na něj udělalo takový dojem, že prohlásil: „zítra opustím tuto zemi naděje a vrátím se do západních zemí, zemí zoufalství“.
Slavní lidé jsou oblíbeným úlovkem všech diktátorským režimů. Severokorejský vládce Kim Čong-un se rozplýval štěstím, když do jeho země zavítal americký basketbalista Dennis Rodman, aby zde odehrál zápas během oslav vůdcových narozenin. „Je to idiot,“ komentoval basketbalistovi službu propagandistické mašině KLDR nyní již zesnulý americký senátor a neúspěšný kandidát na prezidenta John McCain.
Musk si utahoval ze „žadonícího“ Zelenského. Sloužíš Putinovi, vzkazují mu |
V síti představitelů totalitárních systémů dokázali uváznout i proslulí podnikatelé. Průkopník automobilového průmyslu Henry Ford neskrýval svůj obdiv k nacistickému Německu. V červenci 1938, čtyři měsíce po německé anexi Rakouska, zde obdržel nejvyšší vyznamenání, které mohl získat cizinec, Záslužný řád Německého orla.
I ruský prezident Vladimir Putin má podle kritiků svého byznysového „užitečného idiota“: amerického podnikatele Elona Muska, jenž si utahoval z ukrajinského prezidenta Volodymyra Zelenského a vyzýval Kyjev, aby se vzdal Krymu a usmířil se s Ruskem.
Zcela na své straně pak šéf Kremlu má amerického herce Stevena Seagala. Výrazně proruský rozhovor s ním udělal americký režisér Oliver Stone. A nyní se v jeho šlépějích vydal Tucker Carlson.
