Rusové Turkům teprve nedávno odpustili, že jim v listopadu 2015 sestřelili stíhačku. Turecko se vzpamatovává z červencového nevydařeného pokusu o puč, po němž přicházejí masivní čistky ve všech částech společnosti. Vyhazov nebo trest vězení dostává pomalu každý, kdo jen vysloví jméno Gülen. A ruská armáda po boku sil syrského diktátora Bašára Asada bombarduje Aleppo, zatímco proti tomu na turecko-syrských hranicích protestují tisíce lidí.
„Ruský vrahu, vypadni ze Sýrie,“ volají a žádají vpuštění humanitární pomoci do povstaleckých oblastí. Moskva, Damašek, Ankara a Teherán debatují, co s původně občanskou válkou provedou dál. V této atmosféře se 19. prosince 2016 v ankarské čtvrti Çankaya koná vernisáž „Od Kaliningradu po Kamčatku, očima cestovatelů“. Na výstavě fotografií ve zdejším centru moderního umění se ukážou i tři muži – ruský velvyslanec v Turecku Andrej Karlov, fotograf agentury AP Burhan Özbilici a pořádkový policista Mevlüt Mert Altintaş.
Dva z nich ještě nevědí, že se jejich osudy protnou. Poslední jmenovaný možná s přítomností médií počítal. Tou dobou byl mimo službu a do galerie se dostal taxíkem ze čtvrti Keçiören, v níž žil i se spolubydlícím. Na sobě měl obyčejný oděv, do obleku se převlékl až později. Kromě něj si s sebou vezl i cestovní tašku. Když se ho taxikář zeptal, jestli někam jede, odpověděl: „Ano, dnes večer.“ Na ochranku u vchodu do muzea zamával služebním průkazem. Bezpečnostní rámy šílely z jeho pistole, ale coby muž zákona mohl jít samozřejmě dál.
19. prosince 2016 |
Özbilici se na výstavě stavil náhodou cestou z práce. Vše podle něj nasvědčovalo tomu, že půjde o obyčejnou společenskou akci. Místo ní však viděl vraždu velvyslance Karlova, který na přehlídce fotografií vystoupil jako jeden z řečníků. Mluvil o krásách Ruska. Dokud ho nepřerušil Altintaş. „Alláhu Akbar! Nezapomeňte na Aleppo. Nezapomeňte na Sýrii. Dokud nebudou naše města v bezpečí, nebudete v bezpečí ani vy. Odsud mě dostane jen smrt. A všichni, kdo mají na tom utrpení podíl, zaplatí,“ křičel vrah poté, co diplomata před sebou zastřelil.
 |
Zmínil i proroka Mohameda a nařídil: „Odveďte civilisty a vpusťte sem strážce.“ Pitva pak ukázala, že vystřelil celkem jedenáctkrát. Devět kulek našli v Karlovově těle. „Když muž v tmavém obleku s kravatou vytáhl zbraň, byl jsem ohromen. Myslel jsem si, že je to nějaké gesto k upoutání pozornosti. Místo toho to byla chladnokrevná vražda. Výstřely se ozvaly krátce po sobě, v galerii zněly velmi nahlas,“ líčil Özbilici. Tělo velvyslance leželo na zemi přímo před ním. Trvalo několik sekund, než si uvědomil, co se vlastně stalo.
„Přede mnou zemřel člověk. Před mýma očima vyprchal život,“ vrátil se k myšlenkám, které mu v ten okamžik běžely hlavou. Jen těsně před tím si ještě říkal, že Karlov o své domovině vypráví měkce a se zjevnou láskou. „Čas od času se zastavil a nechal tlumočníka, aby jeho slova přeložil do turečtiny. Vzpomínám si, že jsem si pomyslel, jak klidným a pokorným dojmem působí,“ dodal. Ruský diplomat velkou část života strávil v Severní Koreji, smrt přesto našel až v mnohem bezpečnější zemi. Pomoci už mu neuměli ani lékaři, na následky zranění tak později zemřel. Bylo mu dvaašedesát let.
Přestože v sále okamžitě vypukla panika a šokovaní návštěvníci vernisáže se běželi schovat, kam se jen dalo, v Özbilicim převážila profesní povinnost novináře. „Byl jsem vystrašený, ale našel jsem si částečný úkryt za zdí a začal dělat svou práci: fotit,“ vyprávěl. Dobře přitom chápal, co mu hrozí, pokud se rozzuřený Altintaş, který stále máchal pistolí, otočí jeho směrem.
V Ankaře zastřelili ruského velvyslance, útočník ho napadl na vernisáži |
„Řekl jsem si: I kdyby mě postřelili a zranili anebo i zabili, jsem přece novinář. Musím dělat svou práci. Mohl bych sice místo focení utéct pryč... ale co bych pak odpověděl, až by se mě zeptali, proč jsem nic nevyfotil?“ vysvětloval válečný fotoreportér, který během své kariéry zblízka zažil první válku v Zálivu, zemětřesení v Íránu či boje v Sýrii.
I na kolegy, kteří zemřeli při práci v konfliktních zónách, proto v té galerii myslel. Na začátku incidentu ještě neznal motiv střelce. Napadlo ho, že by mohlo jít o čečenského militanta. Až později mu řekli, že Altintaş provolával hesla o Aleppu. Pozoroval, jak chodí kolem bezvládného těla velvyslance a co chvíli rozbije některý z vystavených exponátů.
„Viděl jsem velmi rozrušeného muže, který se však zároveň jakýmsi zvláštním způsobem ovládal. Na všechny kolem křičel, ať se od něj drží zpátky. Nakonec přijela policie a sál vyklidila,“ popsal své poslední minuty na místě činu. Turečtí policisté svého kolegu, kterému v té době bylo pouhých dvaadvacet let, při přestřelce zabili zhruba za čtvrt hodiny. Ministerstvo vnitra následně uvedlo, že Altintaş sloužil u ankarské pořádkové policie dva a půl roku.
Pětkrát doživotí
Narodil se ve městě Aydin na západě Turecka a v nedalekém Izmiru absolvoval policejní akademii. Během letního pokusu o převrat byl nasazen v Diyarbakiru na druhé straně země. A jak vypověděli jeho bývalí spolužáci, sympatizoval s hnutím klerika Fethulláha Gülena, stejně jako další dva policisté, kteří mu napsali doporučující dopis. Kvůli podezření z příslušnosti ke Gülenovu hnutí byl mladý policista dokonce dočasně odvolán. V polovině listopadu téhož roku se však mohl vrátit.
Sám Gülen sice ze svého amerického exilu jakékoliv vazby na vraha popřel a násilí odsoudil s tím, že žádný teroristický čin se nedá ospravedlnit, nebylo mu to však nic platné. Hlavní vyšetřovací verzí policie byla od začátku až do konce rozvratná akce Gülenovy „teroristické sítě FETÖ“. V tehdejším Turecku přece jen byli gülenisté viníkem číslo jedna i u méně citlivých zločinů.
Útok slzným plynem vyburcoval Turky. Žena v červeném však symbolem být nechtěla |
„Skeptici poznamenají, že je v zájmu turecké vlády vykreslit vraha jako příznivce jejího úhlavního nepřítele,“ podotkl list The Guardian. K vraždě se brzy přihlásili syrští islamisté sdružení v Armádě dobytí (Džajš al-Fatah), policie se ovšem nenechala zmást – za komplotem stojí FETÖ. A přestože pachatel v galerii zemřel, později sebrala Altintaşovy komplice. Krátce zadržela i jeho matku, sestru a spolubydlícího. Pět lidí nakonec za podíl na vraždě diplomata dostalo doživotí. Obvinění se nevyhnulo ani Gülenovi, americká vláda ho však ani tentokrát do Turecka nevydala.
Özbilici během těch vypjatých chvil zachytil Altintaşe, jak stojí nad Karlovovým tělem s levou rukou mířící k nebi a vražednou zbraní v pravé ruce. Vyfotil i chvíle těsně před atentátem a pár dalších „z akce“, třeba návštěvníky galerie, jak se vyděšeně krčí v rohu. „Když jsem se vrátil do kanceláře a zpracovával pořízené snímky, byl jsem v šoku. Když velvyslanec mluvil, střelec stál za ním. Jako jeho přítel nebo bodyguard,“ vzpomínal.
(Ne)vítězná fotka na World Press Photo
Ani ne o dva měsíce později už turecký fotoreportér za sérii Vražda v Turecku přebíral cenu Fotografie roku a první místo v kategorii Aktuální zpravodajství, obojí v rámci prestižní soutěže World Press Photo. Hlavní cenu však vyhrál jen tak tak, jak přiznali porotci. Z devíti jich prý pro Özbiliciho hlasovalo pouhých pět. „Bylo to velmi těsné. Pokud k vám mám být upřímný, nemyslím si, že by měl být tento snímek fotografií roku, ale jsem jen jedním z porotců,“ prozradil tehdy šéf komise Stuart Franklin.
„Na rozdíl od vraždy arcivévody Ferdinanda v Sarajevu v roce 1914 měl tento zločin jen omezené politické důsledky. Umístění té fotografie na piedestal je tak pozvánkou pro ty, kteří uvažují o podobném inscenovaném spektáklu. Potvrzuje to vztah mezi mučednictvím a publicitou,“ napsal také. Zatímco jedni vítěznou fotku zatracovali, protože explicitně zobrazuje násilí a „propaguje terorismus“, druzí ji vyzdvihovali coby jedinečný záznam pachatelova fanatismu.
Na místě činu byli toho večera ještě další dva turečtí fotografové, jeden pracoval pro deník Hürriyet a druhý pro noviny Sözcü. I oni vraždu velvyslance zachytili – stejně jako kamera, jež nepřestala natáčet –, na rozdíl od Özbiliciho však nedostali ani zdaleka tolik pozornosti. A jak přemítá magazín Time, mělo to několik důvodů. Zatímco tito dva novináři stáli za Altintaşem a celou scénu fotili z větší dálky, Özbilici stál blíž (a na jedné fotografii kolegů je i vidět, jak se schovává za rohem zdi a fotí).
Vražda ruského velvyslance Andreje Karlova v Ankaře obletěla světová média. (20. prosince 2016)
A zatímco jejich fotky zabíraly tvář umírajícího Karlova, což mohlo některá média odradit od toho, aby je publikovala, Özbilici se soustředil na vraha. „Ve tváři se mu zračí chladné emoce. V pozadí leží velvyslanec, jeho obličej je skrytý za jeho tělem. Zaostření na střelce zvýšilo důležitost (fotky) ve chvíli mnoha otázek a mála odpovědí. Posloužila jako informace v době, kdy jich mnoho nebylo. Vezmeme-li v úvahu, že fotograf musel stát tváří v tvář střelci, aby scénu zachytil, dává jí to jistou sílu. Nese v sobě aktuálnost, jakou ty ostatní neměly,“ míní Time.
Agentura AP navíc práci svého fotografa okamžitě „postla“ na Facebook, kde se z ní stal „virál“. Do následujícího večera fotografii jen z účtu AP sdílelo přes 58 tisíc lidí, šířila se navíc i dalšími kanály. Fotky zbylých dvou fotografů sice odkoupily agentury Reuters a AFP, ale bez doprovodného marketingu. Svou roli sehrál i banální fakt, že Özbilici dokázal podat svědectví rychle a anglicky, zatímco k výpovědím jeho kolegů se svět dostal až později a u jednoho s pomocí tlumočníka.
V rozhovoru pro stanici Deutsche Welle Özbilici řekl, že pro něj cena od World Press Photo nebyla zas tolik důležitá. „Co je pro mě mnohem důležitější, je nezávislá, čestná a zodpovědná novinařina. Jsem novinář, který v něco věří a reprezentuje jisté hodnoty. Celá léta jsem byl schopný pracovat, aniž bych musel slevovat ze svých principů, a ani to nikdy neudělám,“ zdůraznil s tím, že podmínky pro žurnalistickou práci v Turecku nejsou právě nadějné. Přitom by bohatě stačilo, kdyby politici nechali novináře na pokoji, dodal.
Zemřel na bojovém postu, řekl Lavrov na rozlučce se zavražděným vyslancem |
O vraždě v galerii pak řekl, že to byl „děsivý, bolestný, příšerný incident“. „Svým způsobem jsem tam do toho okamžiku vstoupil,“ popsal. „Koneckonců, tím zabitým byl velvyslanec Ruska v Ankaře. V té době probíhala celosvětová krize kvůli Sýrii a turecko-ruské vztahy byly velmi citlivé. Byl to nanejvýš historický a významný okamžik. Mluvíme tu o incidentu, který velmi poškodil Turecko,“ poznamenal také. A měl pravdu, pro tureckou vládu bylo zabití diplomata cizí země bezpečnostním selháním.
O to prekérnější bylo, že šlo právě o Rusa – a navíc tohoto. Podle korespondenta tureckého deníku Hürriyet Serkana Demirtaşe, jenž znal Karlova osobně, sehrál právě on během urovnávání vztahů mezi Moskvou a Ankarou klíčovou úlohu. Karlov prý zprostředkoval i příměří, díky kterému byla možná evakuace civilistů z východního Aleppa. Demirtaş ho dále popsal jako nenápadného diplomata starého střihu, který nikdy nechodil s ochrankou.
Ale pokud někdo předpokládal, že jeho šokující vražda rozklíží teprve se stabilizující vztahy mezi oběma zeměmi, přepočítal se. Jak turecký prezident Recep Tayyip Erdogan, tak jeho protějšek z Kremlu Vladimir Putin dali hlasitě najevo, že se touto „provokací“ nenechají odradit a společně se zaměří na boj proti terorismu. Jeden rozpor by se však našel. Ačkoliv Turci našli viníky hned, Rusové se zdráhali potvrdit, že za vraždou stojí gülenisté.
Chtěli počkat na výsledky vyšetřování, na němž se podílel i tým kriminalistů, agentů tajných služeb a diplomatů z Ruska. Kreml také dočasně posílil ostrahu u svých ambasád nejen v Turecku z obavy, že Altintaş nejednal sám. Ostatně i mezi politiky se našli tací, kteří vraždu považovali za spravedlivou odplatu za to, co Rusové páchali Syřanům. „Musíme vědět, kdo vedl vrahovu ruku,“ řekl Putin, který velvyslanci posmrtně udělil nejvyšší ruské vojenské vyznamenání Hrdina Ruska a osobně se zúčastnil jeho pohřbu. Šéf ruské diplomacie Sergej Lavrov pak pronesl, že Karlov „zemřel na bojovém postu“.
Vedení Ankary zase nechalo hned v lednu přejmenovat třídu před ruskou ambasádou na ulici Andreje Karlova. Naproti tomu Altintaşe se zřekla i vlastní rodina. Jeho sestra prohlásila, že mu v policejní akademii vymyli mozek, a když mělo dojít na vyzvednutí teroristova těla ze soudní pitevny, nikdo nepřišel. Altintaş byl proto pohřben na hřbitově pro neidentifikované a nechtěné. Pozůstalí se za něj podle jednoho z příbuzných stydí a se „zrádcem“ nechtějí mít nic společného.
Mezi diplomaty a fotožurnalisty doznívala tragédie z turecké galerie ještě měsíce. Mezi tureckými policisty pak i roky – poslední odsouzená v případu Ayşe Söğütová byla ostatně dopadena až letos v srpnu. V evropském mediálním prostoru ji však hned vystřídala tragédie další. Pár hodin po Karlovově vraždě vjel řidič náklaďáku do davu na vánočních trzích v Berlíně a zabil dvanáct lidí...
Slavné fotografiePokračování seriálu iDNES.cz, který nabízí příběhy slavných zpravodajských fotografií – ať už vznikly na bojištích, při přírodních katastrofách, ve vesmíru nebo „jen“ zachycují lidské osudy. Již jsme psali: Pach Dachau smyla v Hitlerově vaně. Jak se z modelky stala válečná fotografka Chorý opilec? Kdepak! Křepčícího Jelcina zvěčnil kronikář kolapsu Ruska Krvavá lázeň v bazénu. Jak si Maďaři vyřizovali se Sověty účty za okupaci Den, kdy skončila prohibice. Velkou americkou žízeň uhasil až Roosevelt Zrodil se car. Na Putina čekal týden, pak vyfotil jeho nejslavnější portrét |
