Historické okamžiky
Sledovat další díly na iDNES.tvPoslechněte si celý rozhovor s iberoamerikanistou Bubnem v Kontextu:
Puče v Latinské Americe nebyly ve dvacátém století ničím výjimečným. Vzpoura generálů proti demokraticky zvolenému prezidentovi Salvadoru Allendemu však před půl stoletím otřásla celým světem a dodnes vzbuzuje obrovské emoce. Důvodů je několik. Chile bylo dlouhá léta stabilní země s ústavní tradicí, navíc má kulturně a společensky velmi blízko k Evropě. A nástup marxisty Allendeho dva roky po porážce pražského jara vzbudil v polovině světa naděje, že socialismus s lidskou tváří je stále možný.
„Spojené státy byly zdiskreditovány válkou ve Vietnamu. A najednou se v Chile objevil prezident, který slíbí demokratickou cestu k socialismu. Vzbudilo to velkou pozornost, i proto, že východní blok se pokoušel napojením na Allendeho vylepšit svoji pozici na Západě po osmašedesátém a ukázat, že Sověti nemusí být zlo,“ vysvětluje v podcastu Kontext iberoamerikanista Radek Buben.
Allende je dodnes rozporuplnou postavou: pro jedny je mučedníkem a hrdinou boje za lepší společnost, pro jiné snílkem, který Chile dovedl na pokraj kolapsu. Původní profesí lékař, zkušený politik a šarmantní bonviván (podle některých svědectví byla každá z jeho sekretářek zároveň jeho milenkou) se do prezidentského úřadu dostal v roce 1970 na čtvrtý pokus a hned začal razit svoji vizi „chilské cesty k socialismu“. Znárodnil doly na měď vlastněné Američany, začal ve velkém tisknout peníze, populisticky zvýšil mzdy státních zaměstnanců a pozval Fidela Castra.
 |
Země, která se do té doby těšila relativní stabilitě, se nebezpečně rozkývala. Inflace dosahovala 600 procent, v obchodech chybělo základní zboží a marxistické milice zabavovaly průmyslové podniky, farmy a domy třídních nepřátel. Radek Buben připomíná, že Allende byl ve vleku radikálů v řadách své aliance Unidad Popular, kteří netoužili po jeho vizi demokratického socialismu, ale chtěli nastolit diktaturu proletariátu.
„Allende neměl pod kontrolou svoji vlastní socialistickou stranu, která byla radikálnější než chilští komunisté. Moskva nechtěla konfrontace, ale chilští socialisté a zejména jejich generální tajemník Carlos Altamirano byli velmi radikální. Allende je neměl pod kontrolou, stejně jako neměl pod kontrolou levicové teroristy,“ vysvětluje vedoucí Střediska ibero-amerických studií na Filozofické fakultě UK.
Loajální hlupák
Ve Washingtonu rostly obavy, že Chile se mění v druhou Kubu. Nixonova administrativa platila kampaň pravicového kandidáta a když neuspěl, snažila se zamezit Allendeho inauguraci. CIA se podílela na únosu a vraždě generála Reného Schneidera, který zastával myšlenku, že armáda musí zůstat apolitická i ve chvíli, kdy se moci chopí socialista. „Naše rezidentura odvedla skvělou práci a dovedla Chilany do bodu, kdy se vojenské řešení přinejmenším jeví jako jedna z možností,“ chválili se američtí agenti v jedné z depeší.
„Američané se báli i toho, že by Allende jako demokrat uspěl. Pak by mohli vyhrát komunisté v Itálii, mohli by se dostat k moci ve Francii. Spojené státy se po sadě pohlavků z Vietnamu bály, že ztratí další zemi, která pro ně byla historicky bezproblémová. Měly tam měděné doly, Chile pro ně bylo donedávna diplomatický spojenec. Američané tam tedy hráli o prestiž,“ přibližuje Buben dobové uvažování Nixona a Henryho Kissingera.
Američané Allendeho vládu systematicky podkopávali, samotný puč ovšem podle dostupných informací byl samostatnou akcí chilských důstojníků. Augusto Pinochet, kterého Allende jen tři týdny předtím jmenoval vrchním velitelem pozemního vojska, se k nim přidal až na poslední chvíli.
„Pinochet byl považován za loajálního, neškodného, hloupého vojáka. Byl to typický zelený mozek. Po celou dobu vlády Lidové jednoty byl loajální, jako velitel posádky v Santiagu dokonce v roce 1971 vítal Fidela Castra. Do puče se zapojil vyloženě na žádost ostatních vojáků, oni mu i vyhrožovali. Nebyl hybatelem Allendeho sesazení, to šlo zejména z námořnictva a letectva,“ vysvětluje Radek Buben.
Z posledních odtajněných dokumentů je patrné, že Nixon a Kissinger se o puči dozvěděli tři dny předem a byli přesvědčeni, že musí selhat. Když moc skutečně převzala junta, okamžitě toho využili k upevnění vlivu v Jižní Americe. Puč v Chile stál na počátku operace Kondor, v rámci které CIA financovala vlnu politických vražd a převratů v zemích západní hemisféry.
Během tří let žilo osmdesát procent obyvatel Jižní Ameriky pod vládou pravicových vojenských režimů. Ve Spojených státech je dnes účast na špinavých válkách v době Fordovy, Carterovy a Reaganovy administrativy považována za ostudu. Postoj k Pinochetově režimu se začal pomalu měnit už pár let po puči, kdy chilská tajná policie ve Washingtonu zavraždila Allendeho někdejšího ministra obrany Orlanda Leteliera.
„Američané od druhé poloviny osmdesátých let na Pinocheta tlačili, aby odstoupil. On z toho byl vyděšený, považoval to za zradu: ‚Tak vy jste nás léta používali jako štít proti komunismu a teď mě budete vyhrožovat?‘,“ připomíná Buben pozvolný obrat americké zahraniční politiky v době, kdy se Sovětský svaz pozvolna hroutil a nebezpečí šíření komunismu se rozplývalo.
Vyeliminovat radikální mládež
Během Pinochetovy sedmnáct let trvající vlády zahynuly tři tisíce jeho politických odpůrců, desetitisíce dalších prošly mučírnami a koncentráky jeho tajné policie DINA. Přesný počet obětí jeho diktatury dodnes není zcela známý, protože tajná policie někdy těla umučených a popravených házela do moře nebo kráterů sopek.
„Vojáci se zpočátku domnívali, že hrozí občanská válka. Chtěli udělat radikální řez do společnosti, aby nehrozila potenciální protiakce, a současně mluvili o tom, že vyříznou z národa nádor marxismu. Chtěli eliminovat mladé levičáky, univerzitně vzdělanou mládež a aktivisty vlády Lidové jednoty, kteří často chtěli něco úplně jiného než Allende. Věřili, že pokud se má země vrátit do klidu a stability, je třeba radikalizovanou mládež fyzicky vyeliminovat,“ vysvětluje důvody nečekané brutality Radek Buben.
Pinochet ovšem také zároveň zavedl tržní reformy podle receptů chicagské školy Miltona Friedmana a nasměroval zemi k ekonomickému růstu. Rezignoval v roce 1990 a až do své smrti v jednadevadesáti letech se díky šikovným právníkům vyhýbal odpovědnosti za zločiny svého režimu.
Augusto Pinochet se v roce 1995 vítá se svými příznivci. Podle posledního průzkumu o jeho režimu dnes pozitivně smýšlí 36 procent Chilanů.
Padesát let staré jizvy se dodnes nezhojily. Spravedlnosti nebylo stále učiněno zadost, více než jedenáct set lidí zmizelých v dobách diktatury je stále vedeno jako nezvěstní a jen před dvěma týdny soud poslal do vězení sedm bývalých vojáků, kteří se podíleli na smrti levicového barda Victora Jary uneseného a zavražděného během puče.
Prezidentem se před rokem stal někdejší studentský vůdce Gabriel Boric, který se v den své inaugurace šel poklonit k Allendeho pomníku před palácem La Moneda a koncem srpna schválil plán, jenž má usnadnit pátrání po obětech Pinochetovy diktatury. Když se ovšem pokusil prosadit novou ústavu, která měla nahradit tu z Pinochetových časů, občané ji v referendu odmítli jako příliš progresivní.
Ukazuje se také, že Chilané už období diktatury nevnímají tak negativně jako dříve. Poslední průzkumy ukazují, že zatímco pro 42 procent občanů byl vojenský převrat likvidací demokracie, pro dalších 36 procent respondentů nezbytné zlo, které zachránilo zemi od marxismu. Před sedmnácti lety byl tento poměr 68 ku 19.
Sen žije dál. Příznivec svrženého prezidenta Salavadora Allendeho v centru Santiaga (4. září 2023)
V kontextu studené války se dá převrat také chápat jako zrcadlový odraz sovětské invaze do Československa. Sovětský svaz i Amerika sice obě události propagandisticky využily, ale jinak si navzájem intervence proti neposlušným zemím ve svých sférách vlivu tolerovaly a nesnažily se je mocensky zvrátit.
„V roce 1968 Brežněv ukončil pokus o socialismus s lidskou tváří a v sedmdesátých letech totéž udělal Nixon, i když v případě Allendeho můžeme mluvit spíše o kapitalismu se silným socialistickým elementem. Nixon se opravdu bál, že pokud Allende uspěje, tak padne Itálie, padne Francie. Obě velmoci se bály dominového efektu. Pokud by jim vypadl jeden kamínek z mozaiky, tak se to začne drolit celé,“ myslí si Radek Buben.
Jak dnes Chilané vzpomínají na Pinochetovu diktaturu? V čem spočívá mučednický mýtus Salvadora Allendeho? A jakou roli v českém vnímání převratu hraje Otakar Brousek starší? To vše se dozvíte v podcastu Kontext.
