Třináct let předtím, než se v roce 1911 stal prvním člověkem, který dosáhl jižního pólu, okusil norský výzkumník Roald Amundsen první nemilosrdnou zimu v Antarktidě. Na lodi Belgica belgické polární expedice, která uvázla mezi ledovými krami, dostal on i zbytek posádky kurděje a čekala je jistá smrt, napsal zpravodajský server The Guardian.
Bílá pláň a promrzlé dlaně. Před sto lety dobyl Amundsen jižní točnu |
A tehdy – podle nové knihy, která vyjde tento měsíc – začal Amundsen jíst syrové maso tučňáků a objevil tajemství, které mu později poskytlo ohromnou výhodu před kapitánem Robertem Falconem Scottem v souboji, kdo jako první dorazí na jižní pól.
„Když jíte prakticky jakékoli maso, pak pokud je dostatečně syrové, můžete z něj získat vitamín C, který tělo potřebuje, aby se vyhnulo kurdějím,“ řekl Julian Sancton, v New Yorku žijící autor nové knihy Madhouse at the End of the Earth (Blázinec na konci Země).
Toto zjištění bylo zásluhou amerického lékaře na palubě lodi Belgica Fredericka Cooka. „Strávil nějaký čas mezi Inuity a zjistil, že i když jejich stravu tvoří převážně jen čerstvé maso, netrpí kurdějemi. Strava, kterou si Belgica zabalila na cestu, nefungovala. A tak usoudil – dílem i proto, že neměl jinou možnost – že jíst syrové tučňáky a lachtany by mohlo pomoci. A měl pravdu,“ dodal Sancton.
Bohužel pro posádku lodi měl přípravu jídla na starosti nezkušený stevard. „Byl naprosto neschopný a tučňáci a lachtani, které servíroval, nebyli poživatelní. Proto je spousta lidí na palubě původně nechtěla jíst a dál trpěla kurdějemi,“ uvedl Sancton.
Amundsenovi kuchařská neschopnost stevarda nijak nevadila, protože byl připravený jíst tučňáky zcela syrové. „Prohlásil, že je to ten nejlahodnější steak, jaký by si kdo mohl přát, zatímco ostatním maso připadalo naprosto odporné. Myslím, že utrpení se pro něj rovnalo úspěchu. Rád dělal věci, k nimž jiní lidé neměli odvahu nebo měli pocit, že je nedokážou,“ míní autor knihy.
Maso zalité krví a olejem z tresčích jater
Tučňáčí maso, byť mírně povařené, skutečně nemusí vyhovovat každému strávníkovi. „Představte si kus hovězího, maso z páchnoucí tresky a poláka dlouhozobého, společně opečené na pánvi, a k tomu jako omáčku krev s olejem z tresčích jater,“ popsal tento pokrm později doktor Cook.
Postupně však celá posádka lodi pochopila, že maso jíst musí. Zjistili také, že tučňáci milují hudbu, a tak jim jeden člen posádky hrál na kornet, žesťový nástroj podobný trubce, kdykoli potřebovali doplnit zásoby – a tučňáci k němu sami přišli a nechali se chytit a zabít.
Zapomenuté hrdinky boje o Antarktidu. Bez žen by polárníci neuspěli |
Nakonec se Amundsenovi a posádce podařilo loď vyprostit z ledového krunýře s pomocí tří ručních pil. Museli se prořezat více než kilometr a půl dlouhou oblastí ledu, který měl v nejtenčím místě asi metrovou tloušťku.
„Tito muži byli v žalostném fyzickém stavu, vyčerpaní a zesláblí po téměř roce, kdy byli uvězněni v ledu,“ napsal Sancton. „Je naprosto neskutečné, že dokázali najít sílu k takovému výkonu. A pomohlo jim k tomu pět nebo šest tučňáčích steaků denně. Díky nim znovu získali sílu a naději.“
Právě díky zkušenostem, které získal na palubě lodi Belgica, Amundsen pochopil, jak důležité bude neustále jíst syrové maso, až v roce 1911 vyrazí k pólu. „A jeho strava byla rozhodně jedním z důvodů, proč se mu podařilo porazit Scotta,“ dodal Sancton.
Scottův tým v roce 1912 postihly kurděje. Sancton píše, že není jasné, zda Scott zemřel přímo na tuto chorobu. „Nakonec zemřel zimou, vyčerpáním a hlady. Ale jeho tělo bylo rozhodně oslabené kurdějemi.“
Na rozdíl od Scotta se Amundsenovi a jeho týmu úspěšně podařilo kurdějím vyhnout. Dokázali to nejen pravidelnou konzumací lachtanů a tučňáků, ale také slabších psů, kteří táhli jejich saně.
