„Děti jsou pod velkým tlakem, pokud nejsou heterosexuální. Společnost jim říká, že je to něco, co se může – a mělo by se – opravit a změnit,“ upozornila jedna z vietnamských školních konzultantek.
Stigma homosexuality vede ke slovnímu i fyzickému napadání menšinově orientovaných lidí, uvádí HRW. Útlak a posměch podle ní zažívají lidé nejen na vesnicích, ale i ve městech. A to jak ve státních, tak v soukromých školách.
Osmnáctiletý student Tuyết společně s několika dalšími mladými lidmi výzkumníkům z HRW potvrdil, že učitel, který přednášel o manželství a rodině, před celou třídou řekl, že „homosexualita je nemoc, a to velmi zlá“.
Posměšky a slovní útoky jsou podle HRW nejčastější formou agrese proti členům LGBTQ+ komunity. „Šikana byla většinou slovní, ale jednou mě zbilo pět nebo šest kluků z vyššího ročníku. A to jenom proto, že se jim nelíbilo, jak vypadám,“ vypověděl jeden ze studentů. Obě formy šikany však mají často jedno společné, a to nezájem ze strany vedení škol a ostatních studentů.
Na druhou stranu děti a mladiství, které ostatní podporovali, a to zejména díky nezkreslenému přístupu k informacím, vnímali svou sexuální orientaci pozitivněji. To se pojilo i s tím, že raději a pravidelněji chodili do školy. Mimo jiné se také díky vědomí, že nejsou „nemocní“, dokázali sebevědoměji postavit případným posměškům.
Vietnam se přitom v otázce podpory LGBTQ+ komunity mohl stát jednou z nejprogresivnějších zemí v jihovýchodní Asii. V roce 2014 uznal stejnopohlavní vztahy, v roce 2015 potom dovolil transgenderovým občanům registraci pod novým pohlavím. Tato opatření vypadala slibně, homofobní názory ale stále přetrvávají.
Homosexualita jako nemoc, elektrošoky jako léčba
„Rodiče ke mně chodili se svými dětmi, abych z nich udělala heterosexuály. A někteří to chtěli i sami, protože měli strach, že ztratí rodinu i sociální status,“ vzpomíná indická psycholožka Lata Hemchandová, která svou praxi začala téměř před 40 lety. Indie homosexualitu dekriminalizovala až v roce 2018.
Při takové „léčbě“ Hemchandová klientům ukazovala provokativní obrázky nahých mužů a žen, přičemž při každé homosexuální fotografii dostali do zápěstí elektrošok. „Po deseti nebo patnácti sezeních si měl klient vypěstovat averzi k takovým obrazům. Ta averze mu měla pomoct i v budoucnu,“ dodává psycholožka.
Homosexualitu označil jako duševní nemoc poprvé Emil Kraepelin v roce 1883. Poté například Americká psychiatrická asociace (APA), která ji zařadila v Diagnostickém manuálu duševních poruch mezi sociopatické poruchy a sexuální deviace.
Na základě chybějících důkazů potvrzujících tuto teorii APA homosexualitu ze seznamu vyňala v roce 1973 a posléze se i postavila za práva LGBTQ+ menšiny. V roce 1993 ji následovala také Světová zdravotnická organizace, o dva roky později Japonská společnost psychiatrů a neurologů, naposledy pak Čínská psychiatrická asociace v roce 2001.
Než aby můj syn žil s mužem, ať je raději sám, řekla Jochová v Rozstřelu:
