Kulatá výročí je v poslední době zvykem slavit velkolepými koncerty nejlépe v pražské O2 areně. Skupina Brutus tam však s oslavou čtyřiceti let existence svého jména nemíří. Nikdy totiž moc nezapadala do české hudební scény, kde pod různými názvy působí už přes padesát let. Jede si svou legendární karosou spíš tak nějak vedle ní.
Nevydává každý rok novou desku, nerozesílá tiskové zprávy o svých počinech, nenatáčí videoklipy, nesleduje moderní hudební trendy, nevymýšlí strhující pódiovou show, nesnaží se uspět v hitparádách, nevyprodává haly, vlastně ani nekoncertuje v pravém slova smyslu. Skupina Brutus objíždí pravidelně stejná města i vesnice a pořádá bigbítové taneční zábavy.
Začala s tím už v roce 1966 pod názvem Mandragora. Brutus se objevil až v roce 1980. V době normalizace kvůli zákazu musela skupina jméno několikrát změnit, aby mohla dál vystupovat. Od sametové revoluce je to znovu Brutus.
Poprvé jsem se na ně dostala vlastně omylem ve svých šestnácti letech. Přijely jsme tehdy tři holky o prázdninách na diskotéku v Roztokách u Křivoklátu, ale k našemu velkému zklamání byla zavřená. Rodiče nás měli vyzvednout až za tři hodiny, mobily neexistovaly, tak co s načatým večerem?
Rozhodly jsme se jít za davem, jenž mířil z nádraží na místní fotbalové hřiště. Prý tu má být nějaký koncert. Když jsme minuly stánky s pivem a langoši, spatřily jsme na pódiu kapelu, která ani vzdáleně nepřipomínala kluky z plakátů zdobících naše pokojíčky.
Za klávesami seděl takový dědeček hříbeček v bílé kšiltovce a vykládal do mikrofonu, že komu je patnáct, může se líbat se vším, co k tomu patří, komu je osmnáct, může pít pivo se vším, co k tomu patří, a komu je jednadvacet, může kandidovat na starostu a pořádat taneční zábavy se vším, co k tomu patří. A patří k tomu skupina Brutus.
Později nás zase poučil, že muži, když nemyslí na nic, myslí pořád na ženský, takže to máme my kočičky moc dobrý, protože oni myslí na nás. Prokládal tak energické rokenrolové písničky s minimalistickými texty, které nikoho nenechaly dlouho v klidu. Ani nás.
Žádné klidné pohupování do rytmu při sledování početné kapely, ale ryzí tancovačka. Poskakovaly kolem nás děti, tančili mladí vodáci, co stanovali v blízkém kempu, roztáčeli to i vrstevníci našich rodičů. Na kterém klasickém koncertu se vám stane, že vás na pomalé písně zvou cizí muži k tanci?
Tohle zkrátka nebyl koncert. Při nervózním ploužení s neznámým mladíkem na píseň Půjdeme spolu do nebe mi došlo, odkud je mi to vše povědomé. Ocitla jsem se ve scéně z filmu Indiánské léto. U stánku se suvenýry jsme zapsaly své adresy, abychom dostávaly cestovní plán kapely zdarma do schránky příštích deset let. A to se taky dělo. Dvakrát ročně přišel pohled s vtipným obrázkem a na něm přehled akcí kapely na následující půlrok. Skvělý propagační tah v době před internetem.
Věděly jsme o každé taneční zábavě, kde Brutus vystupoval, a vyhledávaly ty v našem okolí. Za desítky let jsme tančily na Brutus pod širým nebem, v klubech i v klasických kulturácích. Fanoušci se rádi přou, jestli je to lepší v Roztokách, Plasích nebo Rakovníku, odkud kapela pochází. Všichni se však shodnou, že nejlepší je Brutus v létě venku, kde to má stále atmosféru připomínající zmíněný film.
Sládci navařili extra silné vánoční speciály. Mají chuť medu i vanilky |
Ostatně Indiánské léto nebylo jediným zářezem skupiny do filmové a televizní produkce. Píseň Gorila zazněla ve filmu Okresní přebor, kapela se objevila ve snímku Dvě nevěsty a jedna svatba. Největší poctu jí však vzdal seriál Comeback, kde byl často vidět její znak Golema a na polici v obchodě hlavního hrdiny vystaveno její CD. Fragment písně Zdá se mi tvořil znělku seriálu a členové skupiny se objevili ve dvou dílech. I taková drobnost pomohla přílivu nových fanoušků, kteří se na koncertech poznají především nadšenou reakcí na seriálovou píseň.
Každý premiérový návštěvník však brzy pozná, že si může zpívat většinu písniček, aniž by je musel mít naposlouchané. V tom je kouzlo jednoduchosti textů, z nichž některé jsou až dadaistické. Třeba Dlažební kostka, která ovšem není plně autorskou skladbou skupiny, se stala v 90. letech velmi populární i na tehdejších diskotékách. Svého času ji jako berounský DJ rád zařazoval na playlist i Leoš Mareš.
Za existenci kapely se v ní vystřídalo 49 muzikantů. Stálicí zůstává bělovousý Sáša Pleska s bílou kšiltovkou a zářivým úsměvem, prokládající muziku vtipnými glosami zakončenými pověstným „ou jé“.
Vystudovaný chemik v oblasti syntézy aplikovaných polymerů je také autorem většiny písní, které mají osobitý humor. Kritici nad jeho tvorbou ohrnují nos, ale jemu nejde o pochvalné recenze ani o ceny od hudební akademie. Našel svůj způsob existence v hudebním světě. Téměř každý čtvrtek, pátek a sobotu odehrát svou dávku bigbítu pro tančící publikum, v létě někdy i dvakrát za den. Ve třiasedmdesáti letech je to obdivuhodný výkon.
Loni zvládl Brutus 115 koncertů. Na rok 2020 má už nový cestovní plán. Do léta je na něm zatím 55 zastávek. Na každé nabídnou to, co jejich fanoušci očekávají – celý večer rokenrol, nikdy polovic.
