Jedna z prvních velkých změn každodenního života, která se po německé okupaci z 15. března 1939 dotkla všech občanů vyhlášeného Protektorátu Čech a Morava, byla nařízená změna směru jízdy. Na jízdu vpravo, tedy na straně, kterou už v té době používala velká část Evropy, si lidé museli zvyknout rychle. Jen Praha tehdy dostala devítidenní odklad.
Změna směru jízdy se připravovala už v meziválečném Československu. V polovině dvacátých let vláda přistoupila k Pařížské konvenci, čímž se zavázala „v přiměřeně vhodné době“ zavést jízdu vpravo. V roce 1931 pak republika přislíbila, že na pravou stranu vozovky přesune dopravu do pěti let, což se však nakonec nepovedlo.
V listopadu 1938 vydal Stálý výbor Národního shromáždění opatření, kterým zaváděl jízdu vpravo od 1. května 1939. Před jeho realizací se však republika stala obětí německé okupace.
Venkov změnu nechtěl
Motoristické spolky byly většinou pro změnu směry jízdy, na odpor ale často narážela snaha o změnu na venkově. A například automobilky již před válkou vyráběly i vozy s volantem na levé straně. Část dopravních a stavebních odborníků ale poukazovala na to, že změna přinese značné finanční náklady. Nejvíce peněz mělo podle nich stát nezbytné přebudování tramvajových výhybek a nástupišť, ale i změna značení.
MBčka pro AngliiV letech 1968-1969 se do Československa vrátila dodávka několika stovek Škodovek 1100 MB, určená pro britský trh. Škoda 1100 MB byla posledním modelem mladoboleslavské automobilky, který bylo možné přestavět na levostranné řízení. "Britská série embéček" pak dostala výjimku a byla prodávána na československém trhu. Případný zájemce si také mohl nechat auto přestavět na levostranné řízení, přestavba ve své době vyšla přibližně na 7 000 Kčs. |
Příchod německých vojáků a konec druhé československé republiky v březnu 1939 celou věc „jen“ o šest týdnů urychlil. Někde se po pravé straně začalo jezdit už první den okupace (třeba v Ostravě), zbytek území se k dopravní změně připojil 17. března.
Praha kvůli rozsáhlé tramvajové síti, kterou nebylo možné přebudovat ze dne na den, dostala odklad. Pražské elektrické podniky se otázkou, co všechno bude potřeba při změně směru jízdy udělat, zabývaly už od konce dvacátých let. Změnu začaly připravovat již po rozhodnutí z listopadu 1938. Do začátku května se měly vyměnit výhybky, přebudovat značení, některé nástupní ostrůvky, ale i tramvaje samotné - u novějších vozů se třeba musely přesunout dveře z levého na pravý bok.
Nezvyk způsobil řadu nehod
Jízda vpravo byla v Praze zavedena od tří hodin ráno v neděli 26. března 1939. Do té doby se na hranicích města směr provozu měnil. Pamětníci ale vzpomínali, že někteří němečtí vojáci, kteří do Prahy přijížděli po pravé straně, se tímto dočasným opatřením příliš neřídili a nebylo prý nikterak vzácné vidět ve městě vojenské auto v protisměru.
Levá strana zůstala Británii
|
Na změnu směru jízdy sice od prvního dne upozorňoval denní tisk či plakáty a na tramvajích byly nápisy „Jezdí se vpravo!“, přesto si ale tento rozsáhlý zásah do zvyklostí - co pozornosti muselo nově vyžadovat třeba jen přecházení ulice - vyžádal řadu dopravních nehod. Například v Ostravě se po přechodu na jízdu vpravo stalo sedm karambolů, které tehdejší tisk připisoval nezvyku řidičů na nové pravidlo.
V Praze se v první den jízdy vpravo stalo 26 nehod, většinou srážek chodců s tramvajemi. Tou byla i jediná tragická nehoda dne, spojovaná s přechodem na nový způsob jízdy, při které zemřel devětačtyřicetiletý Josef Lhotský. V Kobylisích ho srazila tramvaj číslo 14, když vstoupil do silnice, aniž si uvědomil, že se už jezdí po druhé straně.
Proč se jezdí vpravo, nikdo nevíO důvodech, proč se někde jezdilo či stále jezdí vpravo či vlevo, kolují z pohledu "moderního" člověka úsměvné historky. V drsných dobách, kdy se žádný muž neobešel bez meče po boku (většinou levém), prý chození vlevo snižovalo možnost zranění kolemjdoucích a při chůzi vlevo se také po tasení ocitla zbraň v ruce bližší protivníkovi. Z podobných důvodů se jezdilo vlevo také v Japonsku v dobách samurajů (v zemi vycházejícího slunce se na této straně jezdí dodnes). Jezdit vlevo bylo snadnější i pro vozky. Kočí, pokud byl tedy pravák, potřeboval držet bič v pravé ruce, a proto musel sedět co nejvíce vpravo, aby nemohl zasáhnout nikoho sedícího u něj nebo vzadu. Z tohoto místa však měl nejlepší výhled, pokud jel na levé straně silnice. Na otázku, proč se dnes jezdí vpravo, neexistuje jednoznačná odpověď, některé teorie to však "zaručeně" vysvětlují. Za všechno prý může jeden z nejslavnějších leváků Napoleon Bonaparte. Světoznámý vojevůdce vedl své armády po pravé straně silnice a toto pravidlo prosazoval všude, kam se při svých výbojích dostal. Francouzské kolonie tedy jezdily vpravo, kolonie pod britskou korunou vlevo. Jako bývalá britská kolonie i USA tedy kdysi jezdily po levé straně, ale po získání nezávislosti přešly na pravostranný provoz. V některých kanadských provinciích, které byly kdysi pod francouzskou správou, se ale jezdilo vlevo ještě ve 20. letech minulého století. Existují prý náznaky, že vlevo se jezdilo také například ve starověkém Římě. Starý kamenolom u Swindonu v Anglii je jedním z nejlépe zachovaných římských lomů a vyježděné koleje na silnici k lomu jsou na jedné straně hlubší. Po té straně prý jezdily vozy naložené kamením. Také na jedné římské minci jsou zobrazeni dva jezdci, kteří se míjejí pravými rameny. Ne vždy však platí, že v zemích, kde se jezdí vlevo, má auto volant vpravo a naopak. Například na Panenských ostrovech se jezdí vlevo. Protože je to ovšem americké území, auta tam bývají podle amerických standardů, tedy s volantem vlevo. Také v ruském Vladivostoku na Dálném východě, kde se jezdí vpravo, lze často spatřit automobil s volantem vpravo. Na ulicích se tam pohybuje mnoho aut, které byly dovezeny z nedalekého Japonska. Není divu, že občasné snahy ruské vlády omezit přiliv aut s volantem na opačné straně vyvolávají velký odpor. |
