Přistáváme na rozpraskané betonové ranveji s cihlovou řídící věží. U jejího rohu stojí vrak hasičského auta. Vojáci se zbraněmi v ruce bedlivě sledují zasněžené okolí, opodál stojí obrněný transportér.
Mariupol. Válka je za rohem.
Směrem do centra města míjíme několik kontrolních míst. Policisté a vojáci postávají u protitankových zátarasů. Ty betonové někdo pokreslil květinovými vzory.
Mariupol žije zdánlivě v poklidu. Široké bulváry pokryté popraskaným betonem jsou poloprázdné, jen na zastávkách se tisknou hloučky lidí, horizont lemuje kouř z komínů obřích železáren. Pod rozpadajícími se paneláky, kudy jezdí české tramvaje, se čas od času mihne vojenský transportér.
Před supermarketem parkuje armádní náklaďák, na rozbité silnici před trafikou spolu pokuřuje skupinka vojáků s pár civily. Vojenské se tu mísí s civilním tak nějak přirozeně, jako by si město na válku odevzdaně zvyklo. „Pořád jim střílejí nad hlavou. Po té době k tomu ale přistupují jinak. Přece nebudete pět let sedět ve sklepě,“ komentuje život v blízkosti fronty jedna mladá žena, která nechce sdělit své jméno.
Ve středu města nás vítá obrovský ukrajinský prezident Petro Porošenko. Sice jen z billboardů, zato ze všech stran. Zatímco v Kyjevě plakáty sdílí s kyjevským metropolitou, hlavou nově nezávislé ukrajinské pravoslavné církve, v Mariupolu Porošenko na lidi shlíží v maskáčích. „Silná armáda - záruka míru! Zastavili jsme agresora a zachránili stát,“ hlásá prezident na pozadí ukrajinské vlajky.
Nemít peníze na útěk před válkou
Vyjíždíme za město. Silnici lemují zasněžená pole a osady s domky omítnutými na tradiční bílou s modrým nátěrem okolo oken a dveří. Podél řady stavení se ve třímetrové výšce vine železná trubka, rozvod zemního plynu. Vývod vede ke každému druhému domu, auto stojí u každého pátého.
Lidí tu na první pohled žije mnoho, ačkoliv se nacházíme kousek od fronty. Postávají na zastávkách nebo za ploty zahrad, v okně školy se tlačí žáci i s učitelkou a zvědavě okukují dlouhou kolonu provázenou sanitkou: kolem právě jedou český ministr zahraničí Tomáš Petříček a jeho dánský a ukrajinský kolega.
Místní tu zůstávají žít, protože nechtějí nechat své domovy napospas armádě, jiní cítí povinnost udržovat v chodu školy a ordinace. To ale není to hlavní.
U fronty Donbasané nejčastěji zůstávají proto, že si luxus odejít dovolit nemohou.
„Lidé tu mají vlastní domy, na zahradě si pěstují potraviny, chovají zvířata. Přestěhovat se někam do bytu, platit tam nájem a všechno nakupovat, to pro ně není možné,“ říká jedna žena.
Na travnatém valu za vesnicí leží květiny a svíčky. Nedávno tu někdo zahynul. Konflikt na východní Ukrajině má sice nízkou intenzitu, je zde však stále několik „horkých míst“, kde opětovně propukají střety. Podle pozorovatelů OBSE počet obětí klesá, protože strany konfliktu jsou si teď často přímo na dohled, a tak se častěji ostřelují z ručních zbraní než raketomety. I tak si ale konflikt každoročně vyžádá desítky civilních obětí. Mezi nimi i spoustu dětí.
Domov jako bezvýchodná past
Pro děti z přífrontové zóny na východě Ukrajiny zajišťuje Česká republika psychorehabilitační tábory. Vždy někde daleko od ostřelování a hrůz války, minulý rok například v Karpatech.
Jenže děti válce stejně neuniknou. I přes tu dálku.
„Když jsem se na tom táboře byla podívat, v jednu chvíli se děti seběhly k mobilům a říkaly ‘zase stříleli, trefilo to kousek od nás‘,“ vypráví již citovaná žena. Pak dodává: „Jednu dívku, která přijela na tábor před dvěma lety, loni zabilo ostřelování, když byla na návštěvě u babičky. Prostě jim to ‘ulítlo‘.”
Petříček na ukrajinské frontě. Navštívil Mariupol u linie se separatisty |
Civilisty zabíjejí také nášlapné miny, kterých je v přífrontových zónách nepočítaně. Cestou k linii kontaktu míjíme hned několik červenobílých cedulí s lebkou a zkříženými hnáty.
Jedna z nich visí také na plotě naproti přechodu mezi ukrajinským a povstaleckým územím. Je to plot rodinného domu. Z dálky zachovalý, nedávno se zde ještě žilo. Zblízka ruina s vymlácenými okny.
Od počátku konfliktu miny zabily nebo zranily 1 900 lidí, téměř z poloviny to byli civilisté. Ještě před dvěma roky byly miny dokonce častější příčinou úmrtí, nežli ostřelování. Lidé na ně narážejí, když jdou do lesa pro dřevo a na houby. Číhají na děti hrající si v okolí svých domů. Rolníci si musejí dávat pozor při orání polí.
Průvodkyně ukazuje další cedule varující před minami a říká, že Česko financovalo jejich výrobu. Nyní Ukrajině pomáhá s odminováním.
Je to však drahý a zdlouhavý proces. Úplné odminování Donbasu zabere nejméně 15 let, pravděpodobně třikrát tolik. Bohužel, zatímco položení miny stojí přibližně 55 Kč, cena za její zneškodnění se pohybuje kolem 20 000 Kč.
Hnutove
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
Na přechodu lidé umírají
Přijíždíme na kontrolní místo za vesnicí Hnutove, které funguje jako jedno ze čtyř přechodů přes linii kontaktu mezi Ukrajinou a samozvanou Doněckou republikou. Pusté místo v polích s vesnicí za zády. Pár provizorních staveb, závora, bunkr, vojáci s neprůstřelnými vestami a psi.
Projde tudy přibližně 5 000 lidí a 2 000 aut každý den. Všechno jsou to lidé, kteří se mezi ukrajinským a povstaleckým územím musí pohybovat pravidelně. Je to jen pro hodně trpělivé.
Donbas tiše srůstá s Ruskem, povstalci mají svého operátora i „mekáč“ |
Na „checkpointu“ vojáci kontrolují lidem propustky, doklady, zavazadla. Množství věcí, které si lidé přes mohou vzít s sebou, je omezené, a tak vznikají hádky. Kvůli zdlouhavé kontrole se na přechodu denně tvoří dlouhé fronty.
Lidé se městnají v řadě, kterou před deštěm a sněhem provizorně zastřešuje bílé plátno. V zimě, mrazu i letním horku zde tráví dlouhé hodiny, po kterých je čeká tříkilometrová cesta mezi poli přes šedou zónu ke kontrolnímu místu na doněcké straně. „Když vidíte tohle absolvovat osmdesátiletou babičku, je to hrozné,“ uvádí průvodkyně.
Přechod hranice je náročný zejména pro seniory. Musí čáru dotyku přecházet nejméně jednou měsíc. Potřebují si vyzvednout penzi, aby měli z čeho žít. Už byly případy, že tady při dlouhém čekání umřeli. Obvykle na infarkt.
Žít s válkou pod kůží
Jen samotná existence hranice pro Donbasany znamená nápor na psychiku. Třeba pro lidi žijící na předměstí Doněcku, které frontová linie oddělila od města. „Představte si, že bydlíte na předměstí velkého města a najednou se ocitnete na konci světa. I kdyby vám nestříleli nad hlavou, tak ta změna je ohromná,“ přibližuje situaci žena z místa.
Ale jsou i mnohem horší místa. Například Stanycja Luhanska, která je jediným přechodem na celé linii doteku Ukrajiny se samozvanou Luhanskou lidovou republikou. Po dřevěné lávce položené přes zničený kamenný most každodenně chodí tisíce lidí, auta se tudy nedostanou. Ačkoliv už je nějakou dobu připravený druhý přechod v Zolotém, situace je tu stále příliš nebezpečná.
Život ve Slavjansku. Není tu dobře, ale v Doněcku je hůř, tvrdí místní |
A nevypadá to, že by se mohla změnit. Naopak konflikt do východní Ukrajiny pomalu zarůstá. Tady v Hnutove je to dobře vidět. Přestože Ukrajina nechce z politických důvodů na hranici se separatisty postavit hraniční přechod, v Hnutove se pomalu objevuje alespoň základní infrastruktura.
Tu nevojenskou zřizují mezinárodní organizace. Útočiště v zimě představuje modrý nafukovací stan zbudovaný OSN, kde se lidé mohou ohřát. Hned vedle něj zřídila francouzská organizace Premiere Urgence buňku první pomoci. K dispozici jsou tu také záchody a pitná voda.
Tady to vypadá na hodně dlouho.
