Všechno začíná jako v opravdovém vězení. Před nástupem trestu každý odevzdá své věci včetně mobilu a oblečení a převleče se do uniformy. Svůj vyměřený čas pak stráví v šedivé cele o šesti metrech čtverečních. Jídlo mu strážní podávají okénkem ve dveřích. Ty jsou zamčené zvenku.
V Jižní Koreji už 13 hodin denně pracovat nechtějí. Vláda zkrátila pracovní týden |
„Jste tam doslova uvěznění, což je také koncept tohoto programu,“ říká Noh Jihyangová, manželka zakladatele projektu Prison Inside Me (Vězení uvnitř mne). Na rozdíl od skutečného žaláře však obyvatelé všech osmadvaceti cel vědí, jak se v případě nouze dostat ven.
Mohou si také vybrat, jak dlouho chtějí za mřížemi zůstat. Na výběr mají čtyřiadvacet hodin, ale i celý týden. Miniaturní celu mohou opustit jen na společná sezení, jinak jim společnost dělá pouze podložka na jógu, diář a zvonek pro případ, že by je přepadla panika.
O chvíli samoty a meditace v Hongcheonu východně od Soulu se podle Al-Džazíry hlásí nejen vystresovaní manažeři a přepracovaní úředníci z kanceláří, ale i studenti či ženy na mateřské dovolené.
Sám zakladatel dobrovolného vězení Kwon Yong-seok říká, že v práci trávil i sto hodin týdně. Někdejší prokurátor však neuměl přestat pracovat ani přesto, že se cítil „velmi unavený“.
„Byl jsem fyzicky i psychicky vyčerpaný, ale nebyl jsem tak statečný, abych dal výpověď. Nevěděl jsem, co bych pak se svým životem dělal. Pak mě napadlo, že bych se na týden uvrhl na samotku. Rozhodování co dál bylo bez cigaret, alkoholu, mezilidských vztahů, šéfa a stresující práce trochu jasnější,“ vypráví.
Pobyt ve vězení si zaplatilo přes 2000 lidí
Od roku 2008, kdy projekt rozběhl, už si uvěznění zaplatily více než dva tisíce Jihokorejců. Stejně jako padesátiletá Jong Hwa-namová, která na Prison Inside Me narazila, když přemýšlela, kam pojede na dovolenou. Okamžitě věděla, že je to nápad přesně pro ni.
Soul čelí demografické katastrofě. Korejky nechtějí ani děti, ani manžela |
„Je to zvláštní, ale vždy jsem vůči lidem cítila nepřátelství a nedůvěru. Byly to nepříjemné pocity. Poté, co jsem si tu prošla sebereflexí, jsem došla k závěru, že můžu nepřátelství i nedůvěru snadno odstranit, že jsme všichni ti samí lidé a že nám jde o stejné hodnoty,“ říká žena.
Kwonova manželka tvrdí, že zákazníci v celách cítí naprosté štěstí a svobodu. „Většina z nich se ze začátku zdráhala, protože se dozvěděli, že je to tady jako ve vězení. Ale poté, co si pobyli uvnitř, říkali, že vězením není ta malá cela, ale spíš okolní svět.“
Pracovní týden v Jižní Koreji je jedním z nejdelších v rámci Organizace pro hospodářskou spolupráci a rozvoj (OECD). Delší je podle dat z loňského roku jen v Mexiku a Kostarice.
Kvůli pracovnímu nasazení Jihokorejců, kteří v práci stráví průměrných 2024 hodin ročně, klesla porodnost v zemi na rekordní minimum. Tamní vláda se proto rozhodla jednat a i přes protest firem počátkem března schválila návrh zákona, který sníží maximální délku pracovního týdne z 68 hodin na 52.
Budova jihokorejského „vězení“: