„V současné chvíli provázejí po Ostravě dva naši průvodci, Julek po Přívoze a Evžen po Vítkovicích. Domlouváme a připravujeme ale další dvě prohlídky, jednu po Porubě a druhou po oblasti osady Bedřiška,“ popsal Matěj Prokop ze skupiny Pragulic Ostrava. Na jednu exkurzi vyrazili i redaktoři MF DNES.
Naše skupinka čítající jedenáct členů se schází u hlavního vstupu do Fora Nová Karolina. „Slyšely jsme o podobných prohlídkách, které se konají v Praze. Rády se dozvídáme nové informace o Ostravě, navíc nás láká tento nový pohled,“ říkají kamarádky Adéla a Magdaléna, které se na prohlídku vydaly společně.
Pomalu o francouzských holích přichází Evžen, jeden ze dvou ostravských průvodců. Nastíní trasu prohlídky, která povede až do Vítkovic, a pak začíná povídat o svém životě. „V dětství jsem měl obrnu, která byla před plošným očkováním v Československu dost rozšířená,“ vzpomíná Evžen, který se vyučil slaboproudařem.
Bez domova byl čtrnáct let, sedm strávil na ulici a stejnou dobu mu trvalo, než se vrátil zpět do společnosti a našel si stálé bydlení. V roce 2012 se podílel na projektu Noc venku, která má za cíl seznámit lidi s problematikou bezdomovectví. „V té době jsem se rozhodl, že dokud mi zdraví poslouží, budu se snažit, aby se důsledky bezdomovectví ve společnosti snížily. O tomto problému je nutné mluvit nahlas,“ myslí si.
Evžen pokračuje výkladem o Karolině, průmyslu a koksovně. Popisuje doby, kdy Ostrava žila těžbou a zpracováním uhlí, a potom ve vyprávění pomalu přechází do období revoluce a útlumu místního průmyslu. „V té době mnoho lidí přišlo o práci, ztratili příjem. Ekonomické problémy jsou nejčastější příčinou, proč se lidé dostanou na ulici,“ vysvětluje Evžen.
To je také důvod, proč pro začátek své procházky zvolil právě kdysi průmyslovou Karolinu. Od obchodního centra se vydáváme k Trojhalí, trojici budov bývalé koksovny, jejichž osud byl dlouho nejistý. Léta trvalo, než se z opuštěných budov stalo současné víceúčelové zařízení.
Od nádraží ke kostelu a také za okapy s barevným významem
Vracíme se do obchodního centra přes lávku a parkoviště, kde dlouhá léta fungovalo ostravské autobusové nádraží, docházíme až ke kostelu svatého Josefa, kterému se říká také Don Bosco. „Když jsem se začínal vracet zpět do běžného života, tak jsem poznal lidi, kteří často četli Bibli. Úryvky z ní mi pak pomáhaly najít řešení mých problémů,“ popisuje Evžen přes vyzvánějící kostelní zvony.
Vypráví nám o historii kostela a jeho dnešním významu nebo o Salesiánském středisku volného času. Ve své promluvě se pomalu dostává k obecné rovině pomoci druhým a se slzami v očích říká, že v každém z nás je kus dobra, a i když se někdo vydá na scestí, tak si zaslouží pomoc druhých.
Prohlídka pokračuje na Mírovém náměstí ve Vítkovicích, abychom ušetřili čas, využíváme pro přesun tramvaj. Po cestě se dozvídáme informace o Dolní oblasti. Na hlavním vítkovickém náměstí průvodce nastiňuje historii železáren i život dělníků. Dnes jejich bývalé kolonie často připomínají vyloučené oblasti. „Sociální pracovníci, kteří se snaží místním pomoct, zde docházejí pouze ve své pracovní době. Poté ale lidé opět upadají zpět do svých problémů. Alkohol, drogy, automaty...,“ popisuje Evžen.
Procházíme podél nízkých červených staveb z režných cihel. Ty v minulosti lemovaly barevné okapy. Červené byly součásti domů, kde bydleli zaměstnanci železáren. Za těmi zelenými se pak vraceli z práce horníci, jimž zelená barva měla nahradit světlo, které postrádali při práci v dolech.
Lidé versus bezdomovci
Zastavujeme se až u otevřené brány do sadu Jožky Jabůrkové. Zde podle Evžena mohl člověk v porevoluční době ještě beze strachu, že jej někdo okrade, složit hlavu přes noc na lavičce. Dnes jsou podle něj obyvatelé k bezdomovcům často agresivní. „Lidé bez domova tak hledávají odlehlá místa v okrajových obvodech Ostravy. Tam se stahují do starých a opuštěných budov, které jsou v tak špatném stavu, že často hrozí jejich zborcení,“ nastiňuje Evžen.
I v případě, že si tito lidé stálý domov najdou, není výjimkou, že tam nezůstávají dlouho. „Čím déle je člověk na ulici, tím hůře se mu pak vrací zpět do společnosti. Byt je pro něj omezující, necítí se tam bezpečně a uteče.“
Vítkovickými uličkami docházíme až k Charitnímu domu, který nabízí pomoc lidem bez domova a poskytuje jim denní centrum, kde pomáhá s ošacením, stravou a hygienou. Právě tato instituce je prvním odrazovým můstkem, který mohou lidé bez domova navštívit.
