Fotbalovou pohádku o multikulturní zemi, kde se všichni mají rádi a táhnou za jeden provaz jako francouzský tým na šampionátu v kopané, rozbíjejí na kusy útoky na francouzské Židy. Pachateli jsou většinou muslimové.
Po mistrovství se objevila řada nadšených názorů, že francouzský tým je přesnou metaforou budoucí evropské společnosti. Fungující svazek různých barev, míst narození, kultur a náboženství, zpívající ve stejné trikoloře stejnou hymnu. Ale tak čítankové jako na hřišti to ve francouzských městech není ani zdaleka.
Statistiky jsou drsné: od roku 2000 utekla z půl milionu francouzských Židů pětina, další dvě pětiny odchod zvažují. A sedmdesát procent francouzských Židů se bojí. Židé dnes netvoří ani procento obyvatel, ale jsou terčem čtyřiceti procent náboženských útoků a zločinů z nenávisti.
Jenže zprávy o tom mají obvykle záhlaví, že ve Francii stoupá antisemitismus. Jako by Francouzi z nějakého důvodu začali nesnášet Židy, kteří mezi nimi bez problémů žili. Ale pod cudně zobecňujícím výkladem se skrývá nepohodlná realita – podobně jako v Německu či Švédsku. Už je pro to termín: nový antisemitismus.
Na jaře napsal přední list Le Figaro: „Nový antisemitismus v dnešní Francii je muslimský antisemitismus. Ale neříká se to, protože lidé se bojí, že by ocejchovali muslimy nebo rozpoutali vlnu islamofobie.“
Pár týdnů poté podepsalo na dvě stě padesát francouzských osobností včetně exprezidenta Nicolase Sarkozyho, tří bývalých premiérů, profesorů, intelektuálů a herců (a také muslimů) prohlášení odsuzující nový antisemitismus, který přičetli islámské radikalizaci. Uvedli, že v zemi se odehrává „tichá etnická čistka“, a obvinili média, že mlčí. Samozřejmě se strhla mela, protože byli obviněni z přehánění a vyvolávání protiislámských duchů. Jak poznamenal o víkendu list New York Times, zatímco debata trvá dosud a nikam se nedobrala, v oblastech s rostoucí muslimskou populací Židé čelí agresi.
Problém je, že se moc nezveřejňuje, kdo a proč vlastně útočí na Židy, z nichž řada byla v posledních letech i zabita, jen proto, že byli Židé. Před sedmi lety vláda rozhodla, že pachatelé antisemitských útoků se nebudou specifikovat. Mělo to logiku, byť naivní: lidé v zemi nejsou děleni podle rasy, kořenů či náboženství, protože jsou pouze občané Francie, rovní si před zákonem i jinak. To je grunt republiky, který fungoval v minulosti.
Teď se něco zásadně změnilo, protože někteří noví občané se začali rozlišovat podle původu sami. „Politici hovoří o tom, jak žijeme společně,“ řekl sociolog Jerome Fourquet, autor knihy o antisemitismu ve Francii s názvem Příští rok v Jeruzalémě (vydal ji respektovaný socialistický ústav Fondation Jean Jaurés, nejde tedy odbýt s tím, že jde o nějakého lepenovce), „ale místo toho tady probíhá štěpení podle kultur a společenství. Ale politici to nemůžou přiznat, protože by přiznali, že francouzský model má poruchu nebo se rozbil.“
Padají názory, že Francie „nevidí očividné“. Přitom se běžně uvádí, že mezi francouzskými Židy, kteří zůstávají ve Francii, už je v běhu i vnitřní migrace, což je termín, který se používá pro útěk lidí z oblastí konfliktů. Židé se stěhují ze čtvrtí, kde začíná být hodně muslimů, kteří je potom šikanují. Byly i vraždy, poslední letos na jaře, kdy muslimští útočníci zabili Pařížanku, která přežila holokaust. Došli si pro ni do jejího bytu, zabili ji jen pro její původ.
Jedna pařížská Židovka, která se musela přemístit do jiné čtvrti, řekla o nových arabských sousedech ve své staré čtvrti pro New York Times: „Plivali si přede mnou na zem.“
Do fotbalové idyly, kdy hráči více barev, ras a náboženství tvořili jeden tým, to má daleko.
Francie je shodou okolností zemí, kde žijí největší evropské komunity muslimů a Židů, je to tedy určitá laboratoř. Zatím to vypadá, že jde jinudy, než kudy šli její fotbalisté, i když mnozí, kdo „nevidí očividné“, by to rádi viděli jinak.
