V malých amerických městech a vesnicích lidské životy i majetky dodnes zachraňují především dobrovolní hasiči, kteří tam jsou už od svých počátků -první brigádu založil Benjamin Franklin už v roce 1736 - uzavřeným klubem bílých mužů. Ti však o náročný koníček ztrácejí zájem a hasičů začalo dramaticky ubývat.
Jednak proto, že se v těchto městech často důsledkem globalizace zavřely továrny a zrušila pracovní místa. Hasiči, kteří teď do své skutečné práce musí dojíždět mnohem dál, už tak nemají čas nebo možnost vyslyšet volání na pageru. Dnešní hasiči také musí povinně absolvovat delší výcvik než dřív a lákavý není ani fakt, že počet případů, ke kterým vyjíždějí, strmě roste. Mnohdy jde o planý poplach automatických hlásičů, což však hasiči zjišťují až na místě.
„Místní zpravodajská stanice nedávno zpovídala čtyři velitele včetně mě. Ptala se: ‚Pokud se nic nezmění, myslíte si, že kvůli tomu budou lidé umírat?‘ Všichni čtyři jsme zvedli ruku,“ popisuje nelehkou situaci velitel hasičů T.J. Steck z coloradského okresu Elbert County pro americký deník The Washington Post.
Dodává, že má ve sboru o polovinu méně lidí než před deseti lety a kvůli nedostatku personálu měla jeho jednotka na jaře problém zvládnout třeba rychle se šířící lesní požáry. Tentýž problém mají podle stanice KSL i menší obce v Utahu.
„Pokud budeme mít sezonu požárů stejnou jako loni, budou muset naše posádky pracovat do roztrhání těla,“ říká Randy Wilden, velitel hasičů okrsku North Tooele nedaleko Salt Lake City. „Je zkrátka těžké dobrovolníky udržet,“ dodává s tím, že kdysi bylo v jeho týmu až padesát dobrovolných hasičů. Dnes jich má k dispozici méně než deset. „Letos budeme mít přes tisíc výjezdů. Někteří dobrovolníci prostě vyhoří.“
A další zestárnou. Podle zprávy z loňského srpna na serveru sítě rozhlasových stanic NPR je z deseti hasičů v USA sedm dobrovolných a není neobvyklé, že venkovské posádky tvoří i sedmdesátníci. Zhruba třetině dobrovolných hasičů v malých městech je přes padesát.
Přistěhovalci hasičům často nedůvěřují
Na jihu USA se také za posledních dvacet let proměnilo složení obyvatelstva a dřívější menšina - Hispánci - se mnohde stala většinou. Hasičským velitelům tak nezbylo, než se poohlédnout i jinde, a do svých řad začali zvát mladé „Latinos“.
Náborový článek nazvaný Když udeří pohroma, můžete být součástí řešení vyšel loni na podzim i ve floridském online časopise Go Latinos. Ten rovnou odkazuje na stránky VolunteerFirefighter.org, které nové hasiče vábí hesly „Ani Superman to nedělá pro peníze“ nebo „Opravdoví hrdinové nenosí plášť“.
Oklahomský Guymon je příkladem města, kde se nábor začíná dařit. Třetinu tamního sboru dobrovolných hasičů dnes tvoří Hispánci. Jedním z nich je i dvacetiletý Mexičan Lupe Avalos, který ve Spojených státech žije od svých čtyř let. Zatím ovšem bez občanství, což u dobrovolných hasičů v USA většinou nevadí, připomíná Hasičská asociace státu New York (FASNY).
Avalos popisuje, že jeho bratr ani přátelé jeho novou zálibu zatím příliš nechápou. „Říkají: ‚Zase si hraješ na bílého se svými hasičskými kamarády?‘ Ale mně se to líbí, stávám se členem komunity a učím se spoustu nových věcí,“ líčí mladík. Prolomit nedůvěru imigrantů je nyní podle hasičů nejdůležitější.
Někteří údajně nerozeznají rozdíl mezi hasičem a příslušníkem pohraniční stráže a z obavy, že je udají na policii, v případě nouze hasiče ani nezavolají. „Jednou v noci ke mně přišel hispánský soused. Zeptal se mně: ‚Můžete mi pomoct? Zemřela mi žena.‘,“ vzpomíná guymonský profesionální hasič Jesus Uribe, sám mexického původu.
Sousedova manželka podle něj prodělala infarkt, muž ani jejich dospívající děti však lékaře nepřivolali. Báli se, že tím na sebe přitáhnou pozornost imigračních úředníků. „Přišel ke mně, ale jen proto, že se bál, že kdyby někdo v domě našel tělo jeho mrtvé ženy, byl by deportován a jeho děti by se dostaly do systému,“ vzpomíná hasič.
Velitel hasičů v Guymonu Dean McFadden pak dodává, že díky novým členům má nyní ve sboru 25 dobrovolníků a 20 profesionálních hasičů a jeho tým je kompletní. „Máme štěstí, že je naše hispánská populace dost velká na to, aby nám mohla pomoct zalepit tu díru. Ukazujeme lidem, že jsme tu pro ně, a pokud to budeme dělat společně, pomůže to nám všem.“
