„Nebyli ze stejného plémě/ani neměli stejného boha/ale žili jeden pro druhého/a snili o tom vzít roha...,“ zpívá sarajevská kapela Zabranjeno Obléhání Sarajeva pušenje v písničce Boško i Admira, ve které složila hold lásce, jež se odmítla pokořit před válkou. „Žádná Julie, žádný Romeo/nemilovali tolik druhého/a nikdo už nikdy nebude...,“ pokračuje text, připomínající příběh dvou mladých lidí, kteří se poznali jako šestnáctiletí v olympijském roce 1984 a dalších devět let tvořili nerozlučný pár. Srb Boško Brkič a Muslimka Admira Ismičová.
Nikdo tehdy neřešil jejich rozdílný původ nebo snad náboženství, jak to v předválečném Sarajevu bylo naprosto běžné. „Admiru jsem vůbec nevnímala jako muslimku, viděla jsem v ní přítelkyni mého syna, kterou z celého srdce miloval a kterou jsme měla ráda i já,“ vzpomínala Radmila Brkičová před pár lety na Boškovu partnerku, kvůli níž odmítl odejít z obklíčeného Sarajeva. Město už předtím opustili jeho matka i bratr, kteří našli bezpečné útočiště v Srbsku.
Obléhání Sarajeva Trvalo přesně tři roky, deset měsíců a 25 dní, tedy déle než například proslulá blokáda Leningradu za druhé světové války. Podle odhadů přišlo v Sarajevu o život více než 11 000 lidí a zhruba čtvrtina budov ve městě byla zničena. Podle zprávy vypracované experty OSN tehdy na město dopadalo v průměru 329 střel denně. |
Boje se v Bosně rozhořely na jaře 1992 a Boško s Admirou celý následující rok sdíleli osud obyvatel Sarajeva, odříznutého od světa srbskými jednotkami. „Rozdělit nás může jen kulka,“ říkala prý Admira, která se nakonec v květnu 1993 odhodlala opustit rodiče a utéct se svým přítelem pryč od války, za normálním životem. „Plánovali odejít do Bělehradu, tam se vzít a pak zkusit najít štěstí někde ve světě,“ vyprávěla se slzami v očích Radmila Brkičová novinářům.
Přes přátele se jim podařilo dohodnout, že budou moci přejít přes frontovou linii do Srby ovládané části Sarajeva a pak pokračovat dál. V to aspoň doufali, ale osud rozhodl jinak. A vybral si k tomu místo, kde 5. dubna 1992 zahynuly první dvě oběti téměř čtyřletého obléhání Sarajeva. Účastnice pokojné demonstrace proti násilí Suadu Dilberovičovou a Olgu Sučičovou tehdy na mostu Vrbanja, který se klene přes řeku Miljacku blízko centra města, zasáhly kulky odstřelovačů (příběhy prvních obětí obléhání Sarajeva jsme popsali v článku Kapka její krve zalila Bosnu).
Podobné, jaké polovině v května 1993 zabily Boška a Admiru, kterým nepomohla ani dohoda o bezpečném odchodu. „Vykoukl jsem z okna a uviděl dívku a mladíka, kteří běželi po vzdálenější straně mostu. Než jsem ale vytáhl foťák, bylo už pozdě, oba už zasáhly výstřely,“ vzpomínal americký reportér Mark Milstein, který tehdy vyfotil ikonický snímek páru objímajícího se v okamžiku smrti.
První kulka podle svědků trefila a na místě zabila Boška, druhá pak těžce zranila Admiru. Dívka se ještě z posledních sil doplazila ke svému příteli, pak zemřela i ona.
Těla obou obětí zůstala na mostě ještě celý týden, bojující strany se totiž nemohly dohodnout, kdo by se měl o mrtvé postarat - a jednotky OSN se do věci odmítaly míchat. Až osmou noc po smrti je muslimští zajatci Srbů přenesli na srbskou stranu, kde obě těla dočasně pochovali. V té době se už po celém světě šířil příběh o lásce „sarajevského Romea a Julie“, který napsal americký zpravodaj agentury Reuters Kurt Schork.
Boškova matka ale z tohoto přirovnání dodnes není příliš šťastná. „Naše rodiny přece proti jejich lásce vůbec nic neměly,“ říká žena, která po válce - po dohodě s Admiřinými rodiči - nechala svého syna pohřbít po boku jeho osudové lásky. Do Sarajeva se nikdy nevrátila. V roce 2000 u jejich společného hrobu rodina rozptýlila také část popela reportéra Schorka, který zahynul v Sieře Leone.
Dodnes se přitom neví, kdo oba mladé milence zabil. Původně se předpokládalo, že výstřely přišly ze srbské strany, před několika lety se ale objevilo nepotvrzené svědectví o tom, že kulky vypálil příslušník muslimské zvláštní jednotky.
Občanská válka v Bosně a HercegoviněNejkrvavější dějství rozpadu Jugoslávie si za víc než tři roky (1992-1995) vyžádalo přes sto tisíc životů. Obléhání Sarajeva srbskými silami se stalo symbolem války. Zlou krev v Bosně zasely už masakry za druhé světové války, za které území ovládalo ustašovské Chorvatsko. Za komunistické éry se o křivdách spíše mlčelo a nevraživost lidé dusili v sobě. Když se Jugoslávie začala rozpadat, spory mezi katolickými Chorvaty, muslimskými Bosňáky a pravoslavnými Srby vzplály. Ráz občanské válce vetklo to, že stahující se jugoslávská armáda místní Srby vyzbrojila těžkými zbraněmi. Srbové ovládli dvě třetiny země. V zemi se rozmístily mírové síly OSN, zprvu hlavně u sarajevského letiště, brány pro humanitární pomoc. NATO střežilo bezletovou zónu nad Bosnou, z šesti měst včetně Sarajeva se staly dvě takzvané „bezpečné zóny“ OSN. Až v roce 1994 vyřešili Bosňáci a Chorvati vzájemné rozpory a začali postupovat koordinovaně. Po několika masakrech muslimských civilistů srbskými milicemi v roce 1995 na srbské pozice po celé zemi udeřily letouny NATO a dotlačily je k jednacímu stolu. Příměří z 11. října 1995 znamenalo i konec války, stvrdily ji dohody z Daytonu. Bosna je od té doby rozdělena na muslimsko-chorvatskou Federaci Bosny a Hercegoviny (51 % území) a Republiku srbskou (49 %). Obě části žijí prakticky nezávisle na sobě. Z původně dočasného řešení se stalo víceméně trvalé, ale především ze srbské strany zaznívají hlasy, že Bosna a Hercegovina je mrtvý stát. Země se potýká jak s etnickým napětím, tak s hospodářskými těžkostmi, vysokou nezaměstnaností a ztrátou iluzí. To provází úbytek obyvatelstva - v roce 1991 v ní žilo 4,4 milionu obyvatel, v roce 2013 pak 3,5 milionu. Zdroj: ČTK |
