Bylo to rodinné tajemství. Že jsou příbuzní Jana Kubiše, zjistili nedávno

Od narození Jana Kubiše, jednoho ze strůjců atentátu na Reinharda Heydricha, letos uplyne 105 let. Mezi těmi, kteří budou na odbojáře a parašutistu vzpomínat, budou sourozenci Dusíkovi z Kubišových rodných Dolních Vilémovic. Ti se až před devíti lety dozvěděli, že jsou pokrevními příbuznými hrdiny.

„Vlastně to zjištění pro nás nebyla úplně zásadní změna, protože jsme Jana Kubiše ctili i předtím a byli na něj hrdí. Že jsme však jeho pokrevní příbuzní, tedy jeho synovci a neteře, jsme se dozvěděli až před devíti lety - rok poté, co zemřel náš otec. Tehdy jsme se to dozvěděli v podstatě nejdřív od lidí ze vsi, pamětníků: věděli to, ale dokud náš otec žil, nikdo o tom nemluvil,“ řekla Věra Dusíková.

Rodinná historie je trochu spletitá, ale zřejmě se příliš nevymyká z dobového koloritu. Pojďme ji vylíčit.

Jan Kubiš byl synem Františka Kubiše z jeho prvního manželství s Kristinou Mityskovou. Manželé spolu měli šest dětí. Prvorozený Josef však zemřel už po roce života na plicní katar. Po druhorozeném Rudolfovi se narodil v červnu 1913 Jan. V dubnu 1915 se narodila Františka a o rok později Jaroslav. Marie se pak narodila v září 1919, jenže matka Kristina po porodu zemřela v třebíčské nemocnici a dcerka zesnula pouhých 14 dní poté.

František Kubiš se potom oženil s Marií Dusíkovou, která už měla ze svého předchozího manželství s Václavem Dusíkem (v listopadu 1913 zemřel na tuberkulózu - pozn. red.) pět dětí. Společně pak s Františkem Kubišem měli další čtyři děti.

„František Kubiš, otec Jana Kubiše, měl však poté také syna Josefa s Františkou Dusíkovou, tedy svou nejstarší nevlastní dcerou, a také syna Jiřího, našeho otce, s Josefou Dusíkovou, což byla naše babička,“ popsala Jiřina Dusíková.

Babičce se zdálo, že slyší volání sourozenců. Šli na popravu

Po atentátu na Heydricha nacisté likvidovali příbuzné Jana Kubiše ve dvou etapách. Nejprve vyvraždili jeho přímé příbuzné, ti byli popraveni v Mauthausenu. V další etapě pozatýkali rodinu Václava Dusíka včetně Marie Kubišové, která byla v té době v nemocnici. Zatčení skončili v terezínské pevnosti. Roční Jiří Dusík byl umístěn spolu s ostatními dětmi zatčených ve vojenské německé nemocnici v Krči.

Selské mravy

Za zplození nemanželského syna Josefa si vzhledem k nízkému věku nevlastní dcery Františky odpykal František Kubiš (byl rodákem Horních Radslavic a původně obuvníkem v Třebíči - pozn. red.) roční trest v třebíčském vězení.

„Tehdy to zřejmě nebyl výjimečný případ. Byli to sedláci, život byl tenkrát asi takový. Nemluvilo se o tom. Františku provdali do Střížova a těhotná babička Josefa odešla do Brna, kde sloužila u sv. Anny. Tam porodila a vrátila se zpátky do Dolních Vilémovic,“ popsala Jiřina Dusíková.

Věra Dusíková si nyní vybavila, jak jejich babička vzpomínala na silný pocit, kdy se jí najednou zdálo, jako by slyšela volání sourozenců. „Pak zjistila, že to bylo právě v době, kdy oni byli popravováni. Tak silné bylo mezi nimi spojení,“ pověděla Jiřina.

Věra připomněla i jiný silný prožitek z dětství. Ve svém rodném domě babička při různých příležitostech zapalovala svíčky a modlila se i za své bratry a sestry, za příbuzné, kteří válku nepřežili. Ptala se babičky, kdo to byl. „Ona mi je vždycky vyjmenovala, o každém mi něco řekla. I když to třeba byli nevlastní sourozenci, tak je brala jako vlastní. Na to nikdy nezapomenu,“ líčila Věra Dusíková.

Nejmladší ze zatčených v první vlně, čtrnáctiletý František Kubiš, byl spojkou odbojářů. Dokumenty přenášel ukryté v podrážkách svých bot.

František líčil, jak jeho a další po zatčení gestapo převezlo do Prahy na identifikaci uříznutých hlav parašutistů, položených na stole. „Říkal, že to byl hrozný zážitek,“ dodala Jiřina. František byl pak internován v táboře pro nezletilé zatčené ve Svatobořicích.

Návrat byl krutý. Dům byl prázdný a nábytek rozkradený

Z rozvětvené rodiny Kubišových bylo za druhé heydrichiády popraveno čtrnáct nejbližších příbuzných. Teta Františka, která přežila druhou heydrichiádu, malého Jiřího přivezla z Krče zpět do Vilémovic.

Tam pak Jiří vyrůstal v domku ve výchově Josefy Dusíkové a Marie Kubišové. „Návrat z Terezína byl krutý - dům byl prázdný, nábytek i zvířata rozkradeny. Nikdo nepočítal s tím, že by se po zatýkání někdo vrátil zpět živý. Snad jen jedni lidé jim tehdy vrátili po jejich návratu králíky. Nemůžeme je za to odsuzovat, byla válka, bída, všichni se báli jim byť jenom poskytnout pomoc, aby tím neriskovali své životy. Vědělo se, jak dopadly Lidice a Ležáky. Pomáhali jim proto třeba lidé z okolní vesnice, aby vůbec mohly Marie a Josefa Jiřího nakrmit a přežít válku,“ líčí Julie, nejstarší ze sourozenců Dusíkových.

Po válce přišly přes ministerstvo zahraničních z Anglie do Dolních Vilémovic Marii Kubišové věci po Janu Kubišovi. „Žili jsme v tom odmalička, měli jsme různé věci po Janu Kubišovi na půdě, hráli jsme si s tím jako děti, leccos jsme bohužel tehdy taky vyhodili, včetně jeho uniformy. Za komunistů se o tom nemluvilo, ve škole se to nesmělo ani zmínit, nenapadlo nás, že by to někdy mohlo mít cenu. Ale byli jsme a celý život na něj budeme hrdí. Máme alespoň jeho alba s fotografiemi, jeho vyznamenání, to si chráníme dodnes,“ řekl nejmladší ze sourozenců Dusíkových Jiří.

Kdyby Heydrich žil, popravených by bylo ještě víc

V Dolních Vilémovicích je dodnes atentát na Heydricha pro řadu lidí nezajímavým tématem, jiní si myslí, že k němu nemělo vůbec dojít. Mnohým se nelíbilo, že obec investuje do opravy Kubišova rodného domu.

„Samozřejmě je to složité, když se na to podíváte například z perspektivy dětí těch popravených… Ale já si myslím, že i tak to dobře bylo, protože kdyby Heydrich žil dál, tak by z jeho vůle těch popravených bylo ještě víc - netajil se přece tím, že chtěl Čechy postupně víceméně zlikvidovat,“ míní Jiří Dusík.

Ani tatínek sourozenců Dusíkových nevěděl, že jeho otec byl současně otcem Jana Kubiše. „Když se náš tatínek zeptal babičky, kdo byl jeho otec, tak se babička zasekla, že o tom se mluvit nebude, ať se jí na to nikdy neptá. Takže my jsme neměli dědečka. Náš otec zemřel před deseti lety a my asi do roka po jeho smrti zjistili, co jemu za jeho života nikdo neřekl,“ dodal Jiří Dusík.

„Na výstavě v Praze jsem se jednou zadívala na fotografii Františka Kubiše, otce Jana Kubiše, a najednou si říkám: vždyť on je celý náš táta! Měl stejné rysy,“ přiznala Jiřina Dusíková.

I desetiletá Valentina je hrdá, považuje se za Kubišovou

Sourozenci Dusíkovi pokládají za zázrak, že žijí. „Bylo obrovské štěstí, že náš tatínek přežil válku. Mohlo to taky dopadnout ještě jinak - že by ho jako tehdy hodně malé dítě poslali Němci na převýchovu. Měl světlé vlasy, to by jim vyhovovalo,“ míní Jiřina.

Příslušnice nejmladší generace rodu školačka Valentina Hanáková je na Jana Kubiše náležitě hrdá. „Jednou, když se jí zeptal jakýsi kluk, čí je, tak odpověděla, že Kubišová, i když já jsem Dusíková a muž je příjmením Hanák,“ smála se matka desetileté Valentiny Věra Dusíková.

„Hodně si ho vážím, pro jeho odvahu, pro to, co udělal. Ve škole máme kluky, kteří se zajímají o druhou světovou válku, tak když se o válce bavíme, tak o tomhle taky mluvím,“ řekla Valentina.

Otevření expozice Jana Kubiše v Dolních Vilémovicích:

24. října 2015