„Přibyslav v tomhle byla vždy poměrně rozpolcená, i když dnes už to není tak vyhrocené,“ usmívá se přibyslavský starosta Martin Kamarád.
V Přibyslavi mají velkou jezdeckou sochu Jana Žižky, jejímž autorem je sochař Bohumil Kafka. A za městem, v místě vojevůdcova skonu, stojí několikametrová mohyla.
Rozhodně se však nedá říct, že je celé město na Žižku hrdé a že se k němu místní upínají. Husitští bojovníci totiž po Žižkově smrti Přibyslav vyplenili.
A ještě před smrtí Žižka dobyl nedaleký hrad Ronov. Výjev této události má starosta Kamarád na obraze ve své kanceláři. S některými návštěvami pak díky obrazu přijde řeč i na slavného vojevůdce. Žižka tehdy táhl v čele svých vojsk na Moravu.
O mohylu se Přibyslav stará, byť neleží na jejím katastru
Přes všechny rozdílné názory se však vedení Přibyslavi stará o mohylu v polích a parčík kolem ní, ačkoliv je to na katastru vesnice Žižkovo Pole.
„Slušně to upravili. Dnes je tam i parkoviště, což dříve nebylo. Zastavuje tam více lidí než dříve,“ popsal starosta Žižkova Pole Jan Čepl.
U mohyly jsou kromě informační tabule i lavičky, kde za pěkného počasí odpočívají turisté. Často se tam zastavují cyklisté, kolem vede úzká silnice v aleji stromů.
Mohyla by nestála, nebýt přibyslavského rodáka Jana Otty, jehož životním dílem se stal osmadvacetidílný Ottův slovník naučný. Otto byl předsedou výboru pro stavbu Žižkova pomníku, který byl za přítomnosti tisíců lidí slavnostně odhalen v roce 1874. Tehdy slavili 450. výročí Žižkovy smrti.
Součástí odhalení památníků byly ohně, brány i průvod
O velkolepé slavnosti v té době vyšla reportáž v časopise Světozor. „Při slavnosti této odělo se město Přibyslav v roucho slavnostní, ozdobeno jsouc bohatě věnci a nesčíslnými prapory v barvách národních. Na všech silnicích vedoucích do města postaveny byly brány. I sousední město Německý Brod bylo skvostně okrášleno. Velkolepé divadlo poskytovaly veliké ohně, které na vůkolních kopcích vzplanuly,“ napsal redaktor Světozoru.
V rámci slavnostního odhalení se podle něj hrála s velikým úspěchem i veselohra s názvem On zemřel. Velkolepý průvod šel tenkrát z přibyslavského náměstí k mohyle půl hodiny.
„Kudy průvod se ubíral, stály nepřehledné davy lidstva. Za nekonečného volání slávy Žižkovi stržena byla rouška zakrývající dosud pomník. Sokolské jednoty, které přijely od Prahy, nastoupily pak pěšky cestu do Německého Brodu,“ uzavřel Světozor.
67 kvádrů a citát: Co neprorazí slovo, to rozbortí palcát
Mohyla je dodnes díky péči města ve výborném stavu. Skládá se mimo jiné ze 67 kamenných kvádrů, které darovala na stavbu různá města, ale třeba i spolek řezníků pražských, dělnický spolek z Vídně či svobodní střelci ze Sokola Litomyšl.
Na mohyle je i věnování „nesmrtelnému hrdinovi za svornost, rovnost a bratrství“. Nebo věta: Co neprorazí slovo, to rozbortí palcát.
Pomník obsahuje i letopočty vítězných bitev. Na jeho špici stojí vysoký kalich, symbol husitství.
A jaká to byla doba kolem roku 1874, když se mohyla u Přibyslavi vztyčila?
„Tehdy došlo v monarchii k určitému uvolnění politických poměrů, což se projevilo i v Čechách,“ říká František Tichý, farář Církve československé husitské, který toto pondělí pobýval v Přibyslavi. Žižku považuje za válečníka, jehož bojové operace byly stejně kruté jako tažení křižáckých vojsk v Čechách.
Křižáci přišli českou zemi vyhladit, domnívá se farář
„Nebýt Žižky, tak by to křižáci možná vyhráli. To by bylo s Čechami hodně špatné. Křížové výpravy nepřišly českou zemi osvobodit, ale vyhladit. Mířily proti kacířům, podobně jako ve Francii,“ doplnil Tichý.
Podle něj má vojevůdce z Trocnova velkou zásluhu na tom, že české království a husitská reformace měly naději pokračovat.
„V tomto se na Žižku dívám kladně, ačkoliv je zároveň pravda, že vypaloval města, ničil kláštery a stejně jako ostatní válečníci nechával zabíjet svoje nepřátele,“ shrnul farář.
Když jsou kulatá výročí Žižkovy smrti, přijíždějí do Přibyslavi i přední politici. V roce 1994 tam u jezdecké sochy promluvil prezident Václav Havel.
„Vzpomínka na Jana Žižku promlouvá i k lidem v současnosti zkušeností, že jedním ze základů každého vojenského úspěchu je jasné vědomí hodnot, za něž je bojováno,“ řekl tehdy.
V té souvislosti kritizoval názory těch, kteří považují armádu za luxus, zbytečnost a hloupost, neboť je nutné nejen těšit se ze svých svobod, ale být schopni tyto svobody v případě nutnosti i bránit.
