Za deset dní se uskuteční v Rakousku předčasné parlamentní volby. Nepřinesou sice revoluci, ovšem změnu dosavadních pořádků ano.
Nástup lidoveckého lídra Sebastiana Kurze, dosavadního ministra zahraničí, v pravděpodobné koalici s ostrakizovanou stranou Svobodných (FPÖ) bude znamenat pokračování statu quo jinými prostředky. Především však Kurz zachránil skomírající značku svých lidovců, ÖVP, kteří se zdáli tak trochu na odpis.
Lidovci se v posledních třiceti letech podíleli na každé federální vládě. S výjimkou éry kancléře Wolfganga Schüssela, který v letech 2000–2007 vládl právě se Svobodnými, ovšem jako slabší partner ve velkých koalicích se sociálními demokraty (SPÖ).
Po Schüsselově odchodu strana ztrácela. V každých volbách přišel nový volební rekord (co se historicky nejslabšího výsledku týče), v čele se střídali nevýrazní předsedové, stranické legendy odcházely do penze a nové naděje nikde.
V loňských prezidentských volbách získal jejich kandidát pouze 11 procent hlasů. Všechny průzkumy slibovaly straně v nadcházejících volbách s odstupem třetí místo a výsledek možná i pod hranicí dvaceti procent, dříve něco nevídaného.
Orbánovská rétorika
Jediným populárním politikem ve straně byl mladý ministr zahraničí Sebastian Kurz. Když ho coby čtyřiadvacetiletého jmenoval tehdejší šéf diplomacie Michael Spindelegger státním tajemníkem, pozvedlo to mnohá obočí.
Ještě větší údiv vzbudilo o tři roky později, tedy v roce 2013, jeho jmenovaní ministrem zahraničí. Mladý politik však na mezinárodním fóru obstál a pozici si budoval i doma. Chytře si k resortu zahraničních a evropských záležitostí přibral i problematiku integrace a svou bezmála orbánovskou rétorikou nedoprovázenou ovšem konkrétními činy získával u voličů body.
Za příštího vítěze voleb byl pokládán šéf Svobodných Heinz-Christian Strache, talentovaný žák, později rival a nakonec nástupce legendárního Jörga Haidera. Po nečekané jarní výměně v čele lidovců, tedy nástupu Kurze do čela strany a vyhlášení předčasných voleb, však Svobodným ujel vlak a nakonec to budou oni, kdo budou rádi za své tradiční třetí místo. Návrat do vlády po deseti letech je však nejspíš nemine. Ovšem jinak, než by si Strache představoval, kancléřem se opět nestane.
Kurz vystřídal neúspěšného stranického šéfa Reinholda Mitterlehnera, kterého na jaře víceméně dotlačil k rezignaci, vyhlásil konec velké koalice a předčasné volby. A nejen to – partaj jde do voleb pod personalizovaným názvem Liste Sebastian Kurz – Die Neue Volkspartei (Listina Sebastiana Kurze – Nová lidová strana).
Kurz získal povolení škrtat v kandidátkách, případně na ně přivést i nestraníky, což rozhodně nepatří k rakouské politické tradici.
Sázka na sebe
Svým obdivem k Viktoru Orbánovi, kritickým vztahem k dnešnímu směřování EU i ambicím spolupracovat s visegrádskou skupinou bere Kurz vítr z plachet právě Svobodným. Na rozdíl od nich totiž má právem punc politika, kterého lze brát vážně.
V jeho postupu si nelze nevšimnout inspirace úspěšným tažením současného francouzského prezidenta Emmanuela Macrona. I on vsadil všechno na osobní kartu, vybudoval nové hnutí na starých základech a jako dlouholetá součást establishmentu se dokázal tvářit jako představitel změny, či dokonce protestu.
Strache tahá za kratší konec i proto, že je už provařenou tváří – mezi šéfy stran v Rakousku je vlastně služebně nejstarší, protože s novými lídry jdou do voleb i sociální demokraté nebo Zelení.
Ostatně Zelení mají také problémy. Zdá se, že budou rádi, když se udrží v parlamentu, a o dvojciferných výsledcích, na které byli v posledním desetiletí zvyklí, si mohou nechat zdát. A to přesto, že jejich dlouholetý předseda Alexander Van der Bellen dokázal loni zvítězit v přímých prezidentských volbách. Tomu ovšem přál šťastný los v podobě společensky nepřijatelného soupeře v druhém kole.
Vzpruhu Zeleným nepřinesla výměna v čele strany, především je oslabuje vnitřní rozkol. Dlouholetý poslanec a jedna z klíčových tváří strany, Peter Pilz, totiž nejprve oznámil, že v letošních volbách už nebude kandidovat, ale nakonec upřesnil, že nebude kandidovat za Zelené. A vytáhl do boje v čele vlastní kandidátky – Liste Peter Pilz.
Žádný program
Podle průzkumů má šanci se do parlamentu samostatně dostat. Ano, opět osvědčený recept – žádná pevná stranická struktura, žádný program. Tentokrát doslova. Pilz to odbyl s tím, že ho strana ani představovat nebude, že program jsou jednotlivé osobnosti na kandidátce, tedy zejména on sám.
Nejde mu o volební vítězství, ale o pohodlných pět šest procent hlasů, s nimiž se bude moci usadit v parlamentu a strávit tam třeba i několik dalších období, aniž se musí ohlížet na stranické sekretariáty. Pragmatické, elegantní a v něčem typické nejen pro dnešní rakouskou politiku. Soumrak partajničení.
