„Miluji, když si můžu sundat svůj šátek,“ pochvaluje si sedmačtyřicetiletá kadeřnice Laleh z Teheránu, když sedí s partou přítelkyň kolem jednoho z piknikových stolů v Mateřském ráji, ženském parku v íránském hlavním městě. V krátkém tričku, do kterého je obléknutá, je jí vidět odhalené břicho. „Můžeme tady nosit vzdušné oblečení a to je svoboda, kterou si opravdu užívám,“ vysvětluje pro britský deník The Guardian.
Feministky z švédské vlády nosily v Íránu šátek, doma jim vyčinili |
Za ní je vidět skupina žen a dívek taktéž v tričkách a přiléhavých džínách, kterak tancují při doprovodu hlasité popové hudby. Jedna z nich vyskočí na stůl a začne vlnit své boky do rytmu hudby.
„Nenávidíme hidžáby,“ říká jedna z žen. „Jsme tak šťastné, že můžeme chodit na místo, kde lze chodit nezahalené, sportovat nebo se opalovat,“ říká.
V hlavním městě islámské republiky musí ženy dodržovat přísná pravidla oblékání: šátek na hlavě, dlouhé kalhoty a plášť, který zakrývá boky. Ty, které poruší pravidla, riskují hněv mravnostní policie, která dbá na jejich dodržování.
V parku určeném pouze pro ženy však neporušují žádná pravidla. Mateřský ráj byl otevřen už v roce 2008. Další tři byly následně postaveny v blízkém okolí a později se koncept rozšířil do dalších měst v zemi.
Íránkám se nedostává slunečního svitu
Takové parky existují i v dalších muslimských zemích jako je Pákistán, Afghánistán a Saúdská Arábie. I zde ženám nabízejí možnost odpočívat a sportovat v bezpečí od sexuálního obtěžování.
V Íránu ale mají plnit ještě jednu funkci - a totiž zdravotní.
Íránky za volantem odkládají hidžáb. Jste na veřejnosti, láteří mravokárci |
Jak upozorňuje Réza Arjmand, sociolog z univerzity ve švédském Lundu, který nedávno publikoval knihu o ženských parcích, v íránských městech je problémem nedostatek vitamínu D, protože jsou ženy nuceny se zakrývat na veřejnosti a často žijí v bytech s malými okny, které nevpouštějí příliš mnoho slunečního svitu.
Studie vypracovaná pro ministerstvo zdravotnictví z roku 2001 prokázala alarmující růst počtu žen s osteoporózou, čímž podle Arjmanda úřady motivovala k výstavbě parků.
„Tradičně nebylo považováno pro perskou ženu za vhodné chodit do parku,“ říká Arjmand. „A po islámské revoluci v roce 1979 vláda nepovažovala parky pro ženy za důležité. Ale když se ukázalo, že další generaci hrozí zdravotní rizika, protože jejich matky jsou nezdravé, úřady se začaly zajímat,“ vysvětluje sociolog.
Podle něj však mají parky zjevné úskalí - úřadům dávají šanci posunout segregaci žen a mužů na další úroveň. Kvůli tomu je část liberálně smýšlejících Íránek nepřijímá a kritizuje je.
Parky prohlubují segregaci, říkají kritici
„Tyto parky jsou urážka, nikdy tam nepůjdu. Odmítám být izolována v rezervaci,“ říká například Roya, feministická spisovatelka, která vystupuje pod smyšleným jménem. „Když dáte ženy do separovaných parků, muži a ženy se nikdy nenaučí jak se k sobě normálně chovat. To může být nebezpečné,“ myslí si.
Kritika ale přichází i od konzervativních Íránců. Provládní badatel Ali Entezahi tvrdí, že parky pouze způsobí mezi ženami zmatek, protože by mohly začít pochybovat o nezbytnosti se vždy zahalovat na veřejnosti.
Při bližším pohledu ale parky nejsou vůči ženám zase tolik vstřícné. Vně prostoru odděleného železným plotem obcházejí ženské hlídky v modrých uniformách, které na vše dohlíží; pořídit z místa fotografie je zakázáno. Nejsou zde ani prostory pro přebalování dětí a vstoupit nesmí ani chlapci starší pěti let. Arjmand podotýká, že ač měly ženy původně participovat na výsledné podobě parků, nakonec jejich podobu navrhovali pouze muži.
Írán povede další čtyři roky Rúhání. S přehledem porazil konzervativce |
„Máme mnoho skvělých architektek a urbánních plánovaček v Íránu, ale nikdo se jich ani nezeptal na názor,“ zlobí se Arjmand.
Problém byl také najít vhodné lokality. Panovaly totiž obavy, že by do parků mohlo být vidět z oken a balkonů okolních budov. Výsledkem je, že mnoho z nich je situováno do okrajových částí měst, které jsou pro část žen příliš daleko. Některé zase zavírají příliš brzy, aby se ženy nepotkaly s mužskými zahradníky.
Přesto podle Arjmanda převažují pozitiva: „Ať už se na to díváte jakkoliv, mnoha ženám z parků plynou výhody. Pro ženy z náboženských rodin je to často jediná možnost strávit nějaký čas venku bez šátku“.
„Je pravda, že parky izolují ženy, ale také některým z nich nabízejí svobodu, kterou předtím neměly,“ dodává sociolog.
