„Je to velká morální satisfakce, byť přichází až v tuto dobu,“ uvedl k úternímu rozhodnutí pro iDNES.cz advokát Lubomír Müller, právní zástupce Žáčkovy rodiny. O soudní rehabilitaci Jaroslava Žáčka usilovali jeho blízcí již v 90. letech, příznivého rozhodnutí se ale tehdy nedočkali. Dnes je podle Müllera naživu již jen Jaroslavův bratr Jan, rodiče jsou po smrti.
K základní vojenské službě Žáčka povolali v září 1975. Devatenáctiletý mladík tehdy pracoval jako dělník v Lovosicích, ve volném čase jezdil do Slavoje Litoměřice a dělal kulturistiku. U Veřejné bezpečnosti ani na národním výboru neměl žádný vroubek, pouze se o něm vědělo, že chodí do kostela a když se dostane do „záporného myšlení“, chválí kapitalismus. Povoláním na vojnu se ale Žáčkův život změnil v trápení, které po čtyřech letech vyvrcholilo sebevraždou ve vězeňské cele.
Mladý muž již po pár dnech zjistil, že vojna není nic pro něj. Jak později uvedl při výslechu, nelíbilo se mu neustálé řvaní. Vojenskou službu považoval za nesmyslnou a nadřízeným řekl, že on by s nikým neválčil. Po dvou týdnech utekl do Polska, brzy ho však chytili. „Podle výpovědí jiných příslušníků jeho jednotky se vyjádřil, že ho vojna nebaví, raději se nechá zavřít,“ uvedl Müller.
Následoval první, 20měsíční trest. V červnu 1977 Žáčka propustili z vězení a krátce nato byl vyzván, aby dokončil základní vojenskou službu. Žáček sice přišel, ale názor na vojnu měl pořád stejný. A netajil se s ním ani před ostatními vojáky.
Trest dostal i za sebepoškozování
Všechno vygradovalo, když odmítl výcvik pro ochranu před zbraněmi hromadného ničení. „Prohlásil, že znalosti, které by výcvikem získal, k ničemu nepotřebuje, že cvičit nebude, že ho to nebaví, že raději půjde do výkonu trestu. Od tohoto okamžiku začal držet hladovku,“ citoval Müller ze spisu.
Po této události následovalo další trestní stíhání a na Žáčka byli povoláni znalci. Řekl jim, že podle něj je vojna blbost, a dostal 30 měsíců vězení. Chtěl z něj utéci, ale nepodařilo se mu to a soud mu přidal dalších 20 měsíců. To už byl Žáček ve špatném psychickém stavu a úmyslně si ublížil - nasypal si do oka prášek z inkoustové tužky. Výsledkem byl další, šestiměsíční trest za úmyslné sebepoškození. Podle Müllera se totiž tehdy na sebepoškození ve výkonu trestu pohlíželo tak, jako by tím odsouzený mařil úřední rozhodnutí.
Během roku 1979 se Žáčkův psychický stav ve věznici ještě zhoršil, byl velmi frustrován ze své situace a neviděl žádné rozumné východisko. Na podzim 1979 ho museli převézt do nemocnice a operovat, protože úmyslně spolykal úlomky olova. Za toto sebepoškození již žádný trest nepřišel. Pár dní po operaci, 28. listopadu 1979, se Žáček v cele oběsil.
Soud mrtvému uložil podmínku, ať osvědčí řádný život
O jeho soudní rehabilitaci usilovala jeho matka a bratr již brzy po revoluci. Soudy na počátku 90. let ale Žáčkovo jméno neočistily. Došly k závěru, že trest byl sice nepřiměřeně přísný, ale o Žáčkově vině nepochybovaly. Podle nich odpíráním vojenské služby porušil zákon. Pozůstalí sice argumentovali jeho právem na svobodu svědomí, soudy ale rozhodly, že ani víra není důvod k neplnění občanské povinnosti dané branným zákonem.
Proti takovému závěru podal stížnost až současný ministr spravedlnosti Robert Pelikán, podle něhož byl u Žáčka porušen zákon. Případ se tak dostal k Nejvyššímu soudu. „Nejvyšší soud nyní rozhodl, že v případě Jaroslava Žáčka nebylo respektováno jeho právo na svobodu svědomí, a zrušil odsuzující rozhodnutí, včetně toho z 90. let,“ vysvětlil Müller.
Doplnil, že v 90. letech soudy postupovaly nejen nesprávně, ale i nesmyslně. Žáčkovi, který byl již více než 10 let po smrti, zmírnily trest na podmínku, konkrétně na trest 10 měsíců odložený na zkušební dobu 2 let. „Zkušební doba slouží k tomu, aby se odsouzený osvědčil, aby prokázal, že je schopen řádného života. Není jasné, jak toto měl Žáček prokázat,“ řekl advokát.
Nejvyšší soud v minulosti rehabilitoval již řadu lidí, kteří za komunismu odpírali vojenskou službu z náboženských důvodů (více zde). K některým podobným případům se vyjadřoval i Ústavní soud a ministr Pelikán na to ve své stížnosti také upozornil.
„Konkrétně jde o Ladislava Koreně z Vysoké nad Uhom, Jozefa Nagye z Ostravy, Vladimíra Waise z Ústí nad Labem, Juraje Kaminského z německého Rastattu (dříve z Nejdku) a Ľubomíra Valisky z východoslovenského Lastomíru,“ vyjmenoval Müller. Na rozdíl od Žáčka byli tito lidé vyznáním Svědci Jehovovi.
