Desátý ročník národního kola evropské dějepisné soutěže Eustory, jehož tématem bylo najít místo, osobnost či událost, které utvářely historii, totiž vyhrála. Jednou z cen je právo účastnit se summitu v Berlíně, na který se sjedou vítězové z řady evropských zemí.
Co je Eustory za soutěž?
Je určená pro studenty středních škol, kteří pátrají po regionálních událostech 19. a 20. století či zajímavých osudech místních lidí. Soutěžící si mohli zvolit jakoukoli osobnost a odhalit její minulost, případně zjistit, jak konkrétní událost utvářela historii. Muselo se ale jednat o dosud neobjevenou, nikde nepublikovanou věc, která musela být skutečně autentická.
Jaké téma jste si zvolila?
Zaujal mne takzvaný třetí odboj na Sokolovsku. Konkrétně jsem se zaměřila na popsání jednoho prakticky neznámého případu politické perzekuce z 50. let, jenž byl v archivních materiálech označen jako „Michal Kičera a spol.“
O co šlo?
Jednalo se o skupinu, kterou zčásti tvořili vojáci sokolovské posádky, propuštění po únoru 1948. Ti nebyli spokojeni s novými poměry a hodlali navázat kontakty se západními organizacemi. Za tím účelem se pokusili sestavit vysílačku, vytvořili letáky, sháněli spolupracovníky a prostředky na další činnost.
Co je soutěž Eustory
|
Jak to dopadlo?
Skupina byla vyzrazena a její členové zatčeni. Dostali tresty v rozmezí od jednoho roku do 15 let, které si většinou odpykali v prostředí jáchymovských a příbramských uranových dolů. Za pomoci mého učitele Vladimíra Bružeňáka se mi podařilo dohledat i jejich osudy po propuštění z vězení.
Odkud jste čerpala informace?
Nejvíc údajů jsem získala z vyšetřovacího spisu. Pak jsem se díky učiteli Bružeňákovi seznámila s prací v archivu a našla ty správné lidi. No, a pak bylo také důležité pokládat jim ty správné otázky.
Jak dlouho jste na tématu pracovala?
Asi půl roku. Bylo to docela náročné, jezdili jsme s panem učitelem několikrát i do archivů v Praze. Navštívili jsme Národní archiv, Archiv bezpečnostních složek a Vojenský historický archiv.
Vy jste ale obcházela i pamětníky přímo na Sokolovsku. Zjistila jste něco zajímavého?
Spoustu údajů a všechny byly nesmírně zajímavé. Většinu jsem se snažila zužitkovat ve své práci. Hodně jsem se dozvěděla například od Martina Motlíka, jeden člen skupiny byl totiž jeho příbuzný. Spoustu věcí mi řekli bratři Rundové. Od nich mám informace o dalších skupinách v odboji.
Podařilo se vám vypátrat nějakého dosud žijícího člena skupiny?
Poslední žijící byl Čeněk Zuna. Ten zemřel nedávno, mám dokonce jeho barevnou fotografii. S panem Bružeňákem jsme zkoušeli dohledávat i stopy dalších, ale potřebovali bychom na to mnohem víc času. Hodně mne překvapilo, že o vedoucí osobnosti celé skupiny toho víme hodně málo. Není jasné, co se s ním stalo. Není pohřben na sokolovském hřbitově, nevíme, kam odešel. Byl původem z Podkarpatské Rusi, tak možná stopa vede tam. Zapsala jsem si i hodně rodinných historek, které už se nevešly. Možná je využiji v další práci.
Takže na obzoru je další soutěžní text?
Určitě, jen tak toho nenechám. Mám v plánu zmapovat rok 1968 na Sokolovsku, ale asi zatím zůstanu u třetího odboje. To je v tuto chvíli téma, které mne opravdu zajímá.
