Na fotce je vidět lidi stojící podél cesty prvomájového průvodu. Mávají a zdá se, že ani netuší, že za nimi Hradílek a Bereza drží protirežimní transparent. „Mrzí mě, že tam není vidět kamarád Rudolf Bereza, který držel druhou tyč. Je mi to o to více líto, že před dvěma lety zemřel,“ říká s odstupem času Hradílek.
Kdo snímek vyfotil, není dodnes jasné. „My jsme tam měli připraveného jednoho našeho člověka, ten se jmenuje Michal Mrtvý, ale dělal to tak nešťastně, že ho státní bezpečnost sbalila zároveň s námi. Kdo poslal Rudovi tu fotografii, to já upřímně řečeno nevím. Musel to být někdo z toho průvodu, který šel kolem nás. Mám pocit, že to byl dokonce anonym,“ vysvětluje.
Podle Hradílka počítali s tím, že se do rukou StB dostanou. „My jsme byli oba signatáři Charty 77 s bohatými zkušenostmi. Měli jsme za sebou mnoho výslechů z minulých dob, řadu domovních prohlídek a samozřejmě i jiné nepříjemnosti, které s tím souvisely, včetně sledování a odposlechů v bytě,“ připomíná Hradílek.
Přesto tvrdí, že si to užívali. „Vydrželi jsme to tam asi půl hodiny, což byl úspěch,“ vzpomíná. První - uniformované - policisty zaskočili, když jim bez okolků ukázali občanské průkazy. Policisté si tak jen opsali údaje a odešli. „Chvíli byl klid a pak se na nás vrhli rovnou estébáci,“ říká Hradílek.
Následovalo zadržení na dvakrát 48 hodin a pak vyšetřovací vazba. Ta byla po jednom dni zrušena a oba signatáři Charty 77 byli propuštěni. Nakonec vyfasovali za výtržnictví pokutu dva tisíce korun (v roce 1987 byla přitom průměrná hrubá mzda 3 026 korun, pozn.red.).
Rozhodli jsme se jít vlastním příkladem
„Rozhodující bylo, že k desátému výročí Charty byl vydán zásadní dokument - slovo ke spoluobčanům. Ten dával najevo, že je zapotřebí takříkajíc opustit pražské kavárny a jít vstříc lidem. Protože perestrojka a glasnost v Rusku k tomu dávala jakousi lepší pozici,“ vzpomínal na impuls k protestu Hradílek.
Znáte autora fotografie?Tomáš Hradílek netuší, kdo snímek v roce 1987 vyfotil. Pokud jste autorem fotky, nebo víte, kdo ji pořídil, ozvěte se prosím na e-mail autora článku. |
S kamarádem Rudou se proto rozhodli jít vlastním příkladem. Hradílek veřejně vyzval tehdejšího prezidenta Gustava Husáka, aby odstoupil. „To tehdy mělo dost velkou publicitu. Svobodná Evropa to odvysílala, lidé to poslouchali, bavili se o tom,“ připomíná.
S nápadem na prvomájový transparent přišel Bereza. „Mně se nelíbilo, že chtěl pozdravit sovětskou perestrojku a glasnost, mně se nezdálo, že by se to mělo dělat tímhle směrem, tak jsem vymyslel ten text a Rudovi se líbil,“ popisuje Hradílek vznik transparentu.
O tom, proč se akce uskutečnila až v roce 1987, říká, že dříve by neměla smysl. „To mělo smysl až v polovině osmdesátých let, kdy takříkajíc praskaly a tály ledy,“ tvrdí.
Dělníkem na pile i ministrem vnitra
Hradílek byl jedním z prvních signatářů Charty 77. Podpisu nikdy nelitoval. Paradoxně nelituje ani toho, že před rokem 1968 vstoupil do KSČ. „To bylo takové šťastné období, kdy uvnitř strany už zuřil boj mezi reformním a konzervativním křídlem. Díky tomu, že jsem se toho aktivně zúčastnil, jsem absolvoval první lekce občanské angažovanosti,“ vysvětluje.
Po srpnu 1968 dával jasně najevo protisovětský a protisocialistický postoj. Paradoxně ho lidé kvůli těmto postojům zvolili předsedou základní organizace strany. Vzápětí však Alexandra Dubčeka vystřídal Husák a ještě do konce roku nebyl Hradílek ani předsedou, ani straníkem.
Skončit musel i v JZD, kde pracoval jako zemědělský inženýr. „Já jsem byl mladý, zdravý, tak jsem šel manuálně pracovat na pilu a tam jsem strávil skoro třináct let,“ říká.
Po listopadu 1989 se stal poslancem. V prosinci 1989 už volil Václava Havla prezidentem. Následně se stal ministrem vnitra České republiky, byl jím ale jen několik měsíců. „Bylo to nad mé síly, byl jsem i vyčerpaný, tak jsem požádal, abych tu funkci nemusel vykonávat,“ vysvětluje. Poslancem zůstal až do roku 1992.
