Po loňském referendu, jež se těsnou většinou přihlásilo k brexitu, byť nikoli ve většinové Anglii (55:45), žádali tito komentátoři okamžitě všeobecné volby, či neústavně dokonce nový plebiscit, protože po demisi Cameronovy vlády byla Mayová nominována pouze parlamentní konzervativní stranou a její nezvolená vláda měla oslabenou legitimitu.
Britský parlament schválil předčasné volby, Mayová může drtivě vyhrát |
Protagonisté setrvání v Evropské unii nesouhlasili s její interpretací, že brexit znamená tvrdý brexit, čili odchod jak z členství společného trhu, tak i z celní unie, protože voliči rozhodli o navrácení britské suverenity a omezení imigrace, nikoli o možná krutých podmínkách vzájemného obchodu. Do jisté míry mají kritici pravdu. Představy v jednoduché otázce referenda bývají protichůdné a někdy příliš optimistické.
Alexander Tomský Vystudoval mezinárodní vztahy na London School of Economics a tomistické filosofie na The London Institute of Education. Před rokem 1989 byl šéfredaktorem exilového nakladatelství Rozmluvy a konzervativního časopisu Rozmluvy. Po návratu do České republiky měl vlastní nakladatelství, působil později jako ředitel nakladatelství Academia, nebo nakladatelství Národního divadla a Leda/Rozmluvy. |
Kdyby však, jak se nyní ukazuje, nepřátelská Unie potrestala Británii snížením obchodu i životní úrovně, mnozí by zřejmě za své rozhodnutí platit nechtěli. Proto premiérka nepochybně doufá v posílení své legitimity a hodlá si volbami zajistit silný mandát k vyjednávání s Bruselem, jenž by mohl rozkolu mezi konzervativci využít, jelikož v parlamentu vládne nepatrnou absolutní většinou (17) a polovina poslanců brexit nevolila.
„Cynický machiavellismus, manipulativní erdoganismus,“ křičí komentátoři levice. Dobře totiž vědí, že labouristický vůdce Jeremy Corbyn, proti němuž se vzbouřila polovina jeho poslanců, je všeobecně neoblíbený za svůj „paleosocialismus“ vyšších daní a dárků pro voliče i nepochybně za svou vizáž a rétoriku připomínající proslulé chmurně fanatické předáky odborů 60. let. Svou stranu dovedl do takového rozkladu, že má dnes proti konzervativcům poloviční preference a volby vyhrát nemůže, může jen marně zápasit o velikost své porážky.
Příklad z Francie
Do rozpuštění parlamentu zbývá zhruba šest týdnů (5. června, volby 8. června) a Mayová bude muset voliče o nekompromisním zápase za nezávislost Británie dostatečně přesvědčit a propastný rozdíl dnešních preferencí se ve vypjaté předvolební atmosféře rozdělené společnosti začne pomalu snižovat.
Jedno je jisté. Kdyby premiérka volby nevyhlásila, riskovala by ještě víc. Každý dílčí neúspěch během vyjednávání s EU by rozpolcené veřejné mínění vyhrotil a s nedostatečnou podporou Dolní sněmovny by měla při sebemenším neúspěchu ve vyjednávání kudlu v zádech. A o výsledku by mohl rozhodnout oslabený parlament.
Britská premiérka Theresa Mayová oznámila úmysl vyhlásit na 8. června předčasné volby (18. dubna 2017)
Předvídat v politice ovšem nelze. Konzervativci na Mayovou tlačili už nejméně od prosince, aby využila své dnešní výhodné pozice, ale zápas nebude mít zdaleka tak lehký, jak by si leckdo představoval. Nezávislá meziparlamentní komise má na reorganizaci hranic volebních okrsků, aby odpovídaly víceméně počtu voličů a nedocházelo k mohutné ztrátě hlasů ve většinovém systému, kde vítěz teoreticky jednoho hlasu bere vše, termín do příštího roku a ve starých hranicích mohou mít konzervativci až desetiprocentní ztráty.
Názorně to dokládá srovnání Cameronova posledního volebního vítězství s 37 procenty, parlamentní většinou 12 poslanců a Blairova vítězství z roku 2005 s 35 procenty a mohutnou absolutní většinou 66 poslanců. Podle výjimečně věrohodných průzkumů 82 procent mládeže mladší 24 let by nevolilo brexit, jenže k volbám přišlo tenkrát pouze 36 procent. Podaří se je tentokrát vyburcovat?
A neméně důležité: v minulých volbách ztratila labouristická opozice čtyři miliony tradičních dělnických voličů, kteří dali přednost nevolitelné národní straně Ukip a v plebiscitu nepochybně volili brexit.
Nyní se však rozhoduje o vládě a mnozí se ke straně opět přihlásí, nikdy by ve své třídní uvědomělosti nevolili konzervativce, nepochybně i proto, že Corbyn reprezentuje jejich starou odborovou stranu.
Pro ně určité charizma má. A on má příklad ve Francii, kde postkomunistický prezidentský kandidát Jean-Luc Mélenchon dotahuje své pravicové rivaly.
Nevíme ani, kolik voličů v tvrdé debatě o ekonomické ceně za brexit se dá zastrašit, kdežto daleko rozhodnější voliči, přesvědčeni o své pokrokové a morální nadřazenosti, názor nezmění.
Menší roli získá i levicová liberální strana ve volebních obvodech, kde většina nevolila brexit a bude moci svůj odpor vyjádřit volbou třetí strany. Liberálové si slibují zisk 12 poslanců.
Předseda britských labouristů Jeremy Corbyn v dolní komoře parlamentu (19. dubna 2017)
Výtky kritiků na adresu Mayové, kterou odsuzují za manipulativní politiku, jsou poněkud liché, každá vláda využívá slabosti svých protivníků a nový ústavní zákon umožňuje vyhlásit předčasné volby pouze s dvoutřetinovým souhlasem parlamentu. Ten premiérka získala, neboť opozice spadla do vlastní jámy, kterou chystala vládě legitimním požadavkem nových voleb.
Taktizování nevyhnutelně patří k liberální zastupitelské demokracii, ale málokdy je výsledek, zvláště v dnešní době, kdy se pravolevý spor posunul na vedlejší kolej, předvídatelný. Na rozdíl od monotematického plebiscitu jsou všeobecné parlamentní volby jednoznačné, protože většina může definitivně rozhodnout o směřování vlády.
Ve skutečnosti dostali Britové příležitost, aby si brexit ještě jednou důkladně promysleli. Charizmatický a optimistický patriotismus britské premiérky bude jistě inspirativní.
