Doživotní trest pro nechvalně proslulého teroristu požadoval francouzský prokurátor. Sánchez proces označoval za absurdní, protože se zabýval činem starým 42 let. Účast na atentátu popíral a tvrdil, že prokuratura proti němu nemá žádné důkazy.
Tehdy pětadvacetiletý Sánchez hodil 15. září 1974 odjištěný granát do jednoho z obchodů v nákupním centru na rohu třídy Saint-Germain a ulice Rennes.
Podle obžaloby se tím snažil tlačit na francouzskou vládu, aby osvobodila jednoho zadrženého levicového radikála podezřelého z terorismu. Vláda po útoku v centru Paříže podle AFP ustoupila a zatčeného propustila.
Sánchezův obhájce Francis Vuillemin v souvislosti s procesem hovořil o justičním divadle a zdůrazňoval absenci jakýchkoli přesvědčivých důkazů. „Nikdo se nedozvěděl, jaký typ granátu explodoval,“ řekl Vuillemin soudu s tím, že mediální pravda ovlivňovala justiční pravdu.
Obhajoba opakovaně upozorňovala, že obžalovaný čelil intenzivní mediální kampani, která také ovlivnila svědecké výpovědi. „Nejsem žádné neviňátko,“ řekl Sánchez v závěrečné řeči.
Terorista se v roce 1979 v rozhovoru pro arabská média přiznal, že granát hodil. Po dopadení v roce 1994 však vinu popřel. Carlosova obhajova se snažila procesu zabránit tvrzením, že projednávání případu po tak dlouhé době s již odsouzenou osobou nemá význam. Justice s odvoláním na teroristickou povahu útoku její argumenty a žádost zamítla.
Cílem procesu bylo podle agentury AFP především vyjasnit okolnosti útoku a splnit očekávání obětí. „Konečně došlo na proces! Oběti čekají tak dlouho na to, aby Carlos byl uznán vinným a odsouzen. Rány obětí se nikdy nezahojily,“ prohlásil na začátku procesu advokát Georges Holleaux, který zastupuje vdovy po dvou zabitých mužích a další poškozené.
K doživotí byl nyní sedmašedesátiletý Sánchez odsouzen už dvakrát. Jednou za vraždu tří mužů, včetně dvou policistů, z roku 1975, podruhé za čtyři pumové atentáty, které si v letech 1982 a 1983 vyžádaly jedenáct mrtvých a na 150 zraněných v Paříži, v Marseille a ve dvou vlacích.
Revolucionář z povolání
Carlos byl téměř dvacet let nejhledanějším teroristou světa. Narodil se v roce 1949 ve venezuelské Micheleně do rodiny zámožného právníka, který dal svým synům jména Vladimir, Ilich a Lenin. V roce 1964 se připojil ke studentskému komunistickému hnutí v Caracasu a posléze absolvoval výcvik na Kubě. V roce 1968 ho Komunistická strana Venezuely vyslala studovat na Univerzitu přátelství národů Patrice Lumumby v Moskvě, odkud byl po dvou letech vyloučen.
Na dráhu teroristy se dal počátkem 70. let, kdy začal pracovat pro Lidovou frontu pro osvobození Palestiny (PFLP). Nejprve v Londýně, kde při tom studoval ekonomii a ruštinu. V roce 1973 byl vyslán do Paříže jako asistent tamního zástupce PFLP Michela Múcharbala. Ten byl dva roky nato zatčen a když policii zavedl do Carlosova pařížského bytu, podařilo se Carlosovi Múcharbala a dva francouzské agenty zastřelit a uprchnout do Libanonu, kde ho uvítali jako hrdinu.
Po této vraždě „zrádce palestinské věci“ a dvou agentů si získal důvěru svých arabských přátel a byl pověřen zorganizováním první velké akce. Tou se stal v prosinci 1975 únos šedesátky lidí, včetně 11 ministrů, z vídeňského summitu Organizace zemí vyvážející ropu (OPEC), při němž zemřeli tři lidé. Účelem akce bylo získat za rukojmí prostor v médiích pro palestinské hnutí, což se podařilo.
Únos delegátů ze summitu OPEC udělal z Carlose „slavného“ a žádaného teroristu, který pak řídil akce sahající od západní Evropy přes Blízký východ až po Japonsko. Přičítá se mu řada teroristických útoků, mimo jiné únos francouzského letadla do ugandského Entebbe v roce 1976, atentát v centru Paříže v dubnu 1982 (jeden mrtvý), útoky proti francouzským vlakům v březnu 1982 (pět mrtvých) a v prosinci 1983 (tři mrtví) či v nákupním centru v pařížské čtvrti Saint-Germain v září 1974 (dva mrtví).
Jako hledaný terorista se v 70. a 80. letech Carlos skrýval i v řadě tehdejších komunistických zemí. Mezi lety 1978 a 1986 přicestoval (většinou na jihojemenský pas) několikrát i do bývalého Československa. Od poloviny 80. let mu poskytla ochranu Sýrie, pro niž se však stal v 90. letech nepohodlným, a tak přesídlil do Súdánu.
Jeho kariéru ukončila v srpnu 1994 v Súdánu banální operace, údajně liposukce, po níž byl ještě pod vlivem anestetik předán tamní policií Francii. Zde byl na Štědrý den roku 1997 odsouzen k prvnímu doživotnímu vězení za útok z roku 1975.
Muž, který se sám označuje za „revolucionáře z povolání“, dostal přezdívku Šakal od tisku podle knihy spisovatele Fredericka Forsytha Den pro šakala (o nájemném vrahovi, jenž má zabít prezidenta Charlese de Gaulla). Carlos si říkal sám.
