Jeden se dívá na svět odspodu, druhý shora. Josef Zeman měří metr třicet, Martina Kailová svou výškou překročila hranici dvou metrů. Být extrémně malý nebo extrémně velký s sebou nese spíš nevýhody.
Může to být výběr partnera, cestování či neustále vyvolávaná pozornost ostatních lidí. „Nejhorší je asi puberta, kdy je člověk mimořádně zranitelný,“ shodují se Martina i Josef, s nimiž sedím v jedné pražské restauraci.
Než jsem je stihl představit, potkali se už na ulici, okamžitě jim došlo, že půjde právě o ně, a představili se sami. Přestože se vidí poprvé v životě, během chvíle si padnou do noty. Oba si totiž prošli obdobím, kdy neměli rádi své tělo. Ač jsou úplně rozdílní, mají společné potíže s výškou.
Do restaurace přicházíme všichni tři v pravé poledne. Obědvající návštěvníci zvědavě zvedají hlavy od jídla a pokukují po zvláštní dvojici.
Doktoři zkoumali potíže s růstovým hormonem
První vstupuje malý a veselý Josef, za ním rozvážnější a vysoká Martina. Josef jí je do pasu a ona se musí ve dveřích hluboko sehnout. Martině Kailové je 27 let a měří 203 centimetrů.
„Svou výšku jsem začala s rodiči řešit, když mi bylo 11 let. Už tehdy jsem měla 180 centimetrů a chodila k lékaři. Doktor zkoumal můj růstový hormon a dostala jsem prášky ke zpomalení růstu. Bez nich bych dnes byla ještě vyšší,“ říká Martina a pohodlně skládá své štíhlé dlouhé nohy pod stolem.
Josef Zeman, který z lavice nohama na zem nedosáhne, přitakává. „I u mne se řešil růstový hormon. Trpím genetickou poruchou zvanou achondroplázie. Mé tělo je plné růstového hormonu a pumpovat mi další by byla blbost. To by se mi mohlo nekontrolovatelně splašit tělo a nemuselo by to pomoct tam, kde bylo zamýšleno,“ vysvětluje 58letý muž ze severočeských Libochovic, který měří 133 centimetrů.
„Achondroplázie nemusí být dědičná, může vzniknout ve zdravé rodině a na vině je samec, ženy takovou poruchu prý v genech nemají,“ upřesňuje Zeman, jenž je zároveň předsedou společnosti lidí malého vzrůstu Paleček.
Pokřikovali: Žirafo! Proto zvažovala zkrácení kostí
Zvláštní sympatická dvojice se postupně seznamuje a Martina začíná vyprávět svůj příběh. Od malička rostla a rostla a musela se se svým tělem nějak vyrovnat.
Josef Zeman a Martina Kailová
„Nejhorší to bylo v pubertě, lidé na mě pokřikovali žirafo, ajfelovko, ale také prcku,“ říká dnes s úsměvem. Tehdy jí to příjemné nebylo.
„Kvůli výšce jsem si i pobrečela a uvažovala, že si nechám chirurgicky zkrátit kosti. Ale pak jsem si v osmnácti letech řekla: Ne, to bych trpěla ještě víc,“ dodává s tím, že se nad své problémy s výškou povznesla, až když z jihočeské Lomnice nad Lužnicí odešla do Prahy za prací. „Tady je hodně lidí, mohla jsem se tu lépe schovat,“ říká Kailová.
Malý Josef i vysoká Martina pochopitelně hledali partnera, se kterým by jim bylo dobře. „Když je někdo jiný, hůř se mu hledá láska, po níž samozřejmě touží. Já mám ženu s normální výškou, ale musel jsem o ni dost usilovat,“ rozpovídal se Josef.
Prcek s deštníkem toužil po nejstarší z dcer
„Představte si Libochovice v době totality. Všichni mě tu znají a já našel v sousedním městě lásku v naprosto zdravé rodině, kde mají čtyři dcery. Všechny krásné a chytré. Najednou začne ke dveřím jejich domu přicházet prcek s deštníkem a zvoní, že touží po nejstarší z dívek,“ vypráví Josef.
„A rodičům se honí hlavou: Nestojíme o to, aby holka měla postižené děti. Ale já ji chtěl. A jak to dopadlo? Prostě kouzlo osobnosti, hrdina holku přemluvil a nakonec si ji vzal za ženu. Od té doby uplynulo více jak pětadvacet let šťastného manželství s mojí hodnou ženou. Narodil se nám syn a láskou jsem si vyřešil i svůj handicap,“ předkládá Josef své životní peripetie se šťastným koncem.
I Martina hledala spřízněnou duši, partnera našla v seznamce. Ještě vyššího než ona, ale rozešli se. Párkrát pak navštívila seznamku pro dlouhány, kterou provozuje Klub vysokých, jenomže od toho upustila. „Mladí se dnes asi seznamují jinak. Teď mám přítele jiného a klape nám to,“ dodává.
Kdepak liliputi! To nás uráží. Říkáme si palečkové
Při rozhovoru se chci ptát na označení „liliput“. Zeman mě ale předběhne. „My v Česku si říkáme ‚palečkové‘, slovo liliput nás uráží,“ vysvětluje. Malý vzrůst mu klade v cestě všedním dnem ledajakou překážku. „Vy se možná smějete, ale když dojde třeba v tramvaji k tlačenici, já jsem nosem přilepený na něčí zadnici,“ upozorňuje.
Problém nastává i na veřejné toaletě. „Paní, co tam vybírá pětku, řekne, že tamhle je pisoár. Vůbec ji nenapadne, že mi je pisoár k ničemu a já zase musím vysvětlovat,“ podotýká předseda společnosti lidí malého vzrůstu Paleček.
Sdružení Paleček a Klub vysokých
|
Nebo v obchodě: „Do hlubokého nákupního vozíku hodím tatranku a u kasy a u auta ji nemohu vyndat. Lidi koukají a nic. Nebo mi v hospodě vracejí drobné a dají je doprostřed pultu nebo stolu a myslí si ‚Pepku, vyskoč‘. Prdlajs, já se naštvu a nechám si zavolat vedoucího, že si ze mě dělají legraci,“ popisuje Josef.
I Martině komplikuje výška život. „Pokud pominu, že mi neustále někdo říká, ať něco podám, tak mi problémy dělá oblečení. Třeba je potíž sehnat dost dlouhé kalhoty, aby člověk nevypadal, že čeká velkou vodu,“ vysvětluje.
Nejhorší jsou boty. „Velikost nohy mám 48, v Praze sice jsou speciální obchody, jenže tam mívají dámské boty do velikosti 46. Takže si je nechávám posílat z Británie,“ dodává.
Do tanečních se prý styděla a nešla. A třeba podpatky neměla v životě na noze. „Neustále řeším, abych se nebouchla do hlavy. S podpatky bych musela koukat ještě hluboko dolů, kam šlapu,“ směje se. V tramvaji má Martina hlavu mezi tyčemi a vidí prý všechny plešky ve voze.
Nad 120 cm máš problém. Průkazku nedostaneš
Josef Zeman, ač patří mezi větší palečky, k řízení auta potřebuje prodloužené pedály. Musí nechat vůz upravit, zejména nastavit pedály, což stojí peníze. Pokud má člověk průkazku ZTP, bývá vyhráno.
„Ve Sbírce zákonů je uvedena výška 120 centimetrů. Kdo ji překročí, nemá nárok na průkaz ZTP. Pak musíte být šikovný a sehnat firmu, opatřit si razítka a za pedály zaplatit 33 tisíc korun, potom nebudete mít u STK problémy. My palečkové se snažíme ten zákon pozměnit, ale zatím se to nepovedlo,“ vysvětluje.
Před rokem 1989 řešil svůj vůz jinak. „Tehdy jsem si pořád dokola kupoval nejmenší auto na trhu, polský fiat ‚maluch‘. Vždy vydržel 180 000 kilometrů a pak se rozpadl. Pedály s patřičnou dokumentací mi nastavoval šikovný svářeč,“ vzpomíná, ale to byla jiná doba. „My musíme neustále něco vymýšlet, abychom přežili v běžném životě, to nás denně trénuje v bystrosti. A musíme být drzejší, aby si nás ostatní všimli,“ uvědomuje si Josef Zeman.
Jeho slova potvrzuje i Jana Krytinářová, dcera zesnulého nejmenšího českého herce. „Ostatní si myslí, že když jste malý, tak jste jako dítě nebo natvrdlý a podle toho se chovají. Všechno vám vysvětlují po lopatě. Jenže já mám malé tělo, ale ne malý mozek, mám vejšku a pracuju jako ekonomka, tak se tomu někdy hořce směju,“ prohlásila před časem v rozhovoru pro Magazín DNES.
