Dvojice Čechů vtrhla do německého klenotnictví v březnu roku 1995. Lupiči během loupežného přepadení postřelili klenotníka do hlavy, přičemž muž přežil jen díky včasnému lékařskému zákroku, avšak s doživotním následky.
„Oba pachatelé po činu uprchli do České republiky. Zatímco jeden se nechal odsoudit u nás, druhý utekl znovu do Německa, kde ho chytili a odsoudili na doživotí, protože jeden z paragrafů tamního trestního zákoníku stanovuje, že za vraždu (i pokus) se dává doživotí,“ uvedl soudce Ústavního soudu Jan Filip.
Muž byl následně vydán k odpykání trestu do Česka, momentálně je ve věznici v Horním Slavkově na Sokolovsku. Při vydání bavorské ministerstvo spravedlnosti požádalo, aby v tuzemsku nebyla výše trestu změněna, na což české soudy v roce 2009 přistoupily.
Němci upozornili i na fakt, že nejkratší délka trestu, kterou musí vykonat, je 15 let. Poté může doživotně odsouzený podle německého práva žádat o podmínečné propuštění. O to muž v Česku požádal poté, co strávil ve vězení 16,5 roku. Okresní ani krajský soud se však žádostí věcně nezabývaly, protože ji považovaly za předčasnou. Český trestní zákoník neumožňuje podmíněné propuštění doživotně trestaných dřív než po dvaceti letech.
V reakci na to se trestanec obrátil na Ústavní soud se stížností, že v důsledku jeho předání do Česka byla jeho situace nepřiměřeně zhoršena. Navíc poukazoval na kumpánův výrazně nižší trest i to, že všichni doživotně odsouzení v Česku mají na svědomí minimálně jeden život.
Jediná možnost obrany? Bránit se předání
Ústavní soud řešil, zda muž má nárok na věcné projednání své žádosti, nebo je i v daném případě v pořádku řídit se jako obvykle dvacetiletou lhůtou. „Každý stát stanoví jinou lhůtu. Některý patnáct, jiný dvacet, další pětadvacet nebo i pětasedmdesát let. Kdybychom stanovili obecné pravidlo, že to budeme řešit podle státu, který trest uložil, řada pachatelů by na to doplatila daleko víc, protože bychom museli respektovat právo státu, který o trestu rozhodl, tak jak to požaduje stěžovatel v našem případě,“ vysvětlil soudce Jan Filip.
Problém podle něj řeší právě mezinárodní smlouva o předávání vězňů k výkonu trestu, která stanovuje, že trest dotyčný vykoná podle práva vykonávajícího státu, což je v tomto případě Česká republika. „Takže jediná možnost obrany je bránit se proti předání k výkonu trestu do Česka v případě, že zůstat v tom jiném státě by bylo výhodnější,“ doplnil.
„Podle práva suverénního státu se vykonává už od roku 1772, kdy Marie Terezie ve svém dvorském dekretu toto stanovila. Buď dotyčného vydáme, nebo odsoudíme podle našeho práva,“ uvedl soudce zpravodaj Jan Filip.
Než se případ dostal k Ústavnímu soudu, uplynul další čas a dvacet let od uložení trestu uplyne zhruba za čtyři měsíce. Muž tak bude mít příležitost požádat znovu a soudy už se musí jeho žádostí zabývat, což však ještě neznamená, že jí vyhoví.
