Trafikou na vídeňském Centrálním nádraží popocházejí letní horkou neděli zmatení cestující. Znalí Vídeňané se zábranám nastraženým jakoby nahodile napříč prodejnou a znemožňujícím přístup k nemalé části sortimentu rozlehlé prodejny jen s povzdechem vyhýbají. Horší to je s nechápajícími turisty. Ti se snaží překážky obejít a dostat se k požadovanému zboží, aby byli zpruzeným personálem vykázáni rychle zpět.
Celý ten chaos je výsledkem zákazu prodeje o svátcích a nedělích ve verzi, v jaké ho aplikuje Rakousko. Tamní pravidla totiž umožňují o nedělích prodávat cestujícím na nádražích a dalších dopravních uzlech pouze „cestovní proviant“. Necestovní zboží tedy musel provozovatel trafiky v neděli ohradit páskou a zákazníkům ho bude moci znovu zpřístupnit až v pondělí.
Při nejlepší vůli není přitom vůbec jasné, v čem se sortiment za zábranou vídeňské trafiky liší od zboží před ní. Po obou stranách bariéry se nacházejí knihy, tiskoviny a drobné občerstvení jako v každé nádražní trafice. Co přesně pod definici cestovního proviantu spadá, není cestujícím a zřejmě ani majiteli prodejny moc jasné. Ten jen jakoby nahodile omezil prodej vybraného zboží, aby naoko vyhověl absurdnímu předpisu.
Na podobné zmatky se lze brzy připravit i v Česku s tím, jak obchodníci i úřady budou postupně narážet na nejasnosti v tuzemském zákoně omezujícím prodej ve vybrané státní svátky. Ten v prvních dvou dnech po letošním Štědrém dnu platil teprve podruhé.
Ani na vídeňských nádražích totiž původně žádné překážky nebyly. Jde o výsledek, ke kterému se musely úřady a obchodníci dopracovat, když postupně naráželi na situace, se kterými předpis nepočítal. A především je to výsledek toho, že stejně jako v Česku zákon udělili některým privilegovaným prodejcům výjimku, do které se chtěli vlézt i ostatní.
Původně platilo jednoduché pravidlo, že cokoliv se prodává na nádraží, je „cestovní proviant“. To se změnilo s tím, jak se železniční stanice stále více začínaly podobat obchodním centrům. V tu chvíli se ozvali ochránci práv pracujících a svátečního klidu s námitkou, že nábytek rozhodně proviant není a prodejce bytových doplňků musí mít v neděli zavřeno, i když se nachází na nádraží. Omezení však dopadlo i na trafiky v podobě nelogicky natažené zábrany prostředkem prodejny.
Otázka je, na kolik si rakouští pracující a milovníci neděle takové péče cenní, a zda za ni nejsou více vděční provozovatelé čerpacích stanic. Pro ty rovněž platí výjimka a téměř dvoumilionové rakouské metropoli jsou tak jedněmi z mála, kdo mají dovoleno město zásobovat pečivem, mlékem, vejci, ale třeba také čistícími prostředky a hygienickým zbožím.
Za tuto péči o blaho obyvatel si ovšem nechávají pořádně zaplatit, když jindy běžně dostupné zboží nabízejí za ceny dvakrát až třikrát vyšší. Právě čerpačky jsou tak hlavními vítězi zákazu svátečního prodeje v Rakousku.
Brzy se podobně privilegované skupina obchodníků, kteří projdou definovanými omezeními svátečního prodeje, vykrystalizuje i v Česku. Také zde se zákaz nevztahuje na nádražní prodejny, prodejny s plochou menší než 200 metrů čtverečních nebo lékárny. Je také pravděpodobné, že se brzy objeví třeba lékárny specializující se ve velkém na pečivo, mléko či čistící prostředky stejně jak čerpačky v Rakousku.
Více než křesťané a zaměstnanci obchodních řetězců to bude právě tato skupina, která bude mít největší motivaci restrikce udržet. A ochránci práv pracujících a svátečního klidu jim velmi, velmi ochotně vyjdou vstříc.
Co na zákaz prodeje říkali před jeho platností oslovení zákazníci:
28. září 2016 |
