Lenka Klicperová Novinářka a fotografka, šéfredaktorka časopisu Lidé a Země. Zaměřuje se mj. na reportáže z válečných oblastí, opakovaně navštívila např. severosyrské kurdské město Kobani. Pracovala v řadě afrických zemí, mj. v Angole, Nigérii či válkou zasažené části Demokratické republiky Kongo. Vedle publikační a přednáškové činnosti se věnuje reportážní a portrétní fotografii, za portréty etiopského etnika Surmů obdržela čestné uznání v soutěži Czech Press Photo 2008. Publikuje v řadě médií. |
Před několika dny jste se vrátila z Mosulu. Jak to vypadá v osvobozených částech města? Jak jeho osvobozování postupuje a jaký charakter mají boje?
Předně musím říct, že v dnešních dnech je nejobtížnější úkol pro novináře vůbec se do Mosulu dostat. Z rozkazu premiéra Abadího mají všechna zahraniční média zakázáno do Mosulu vstoupit, prostě nepřejedete „checkpoint“. Všechna velká média tak končila na stejném místě jako my. Výjimku dostala CNN, přece jen americké spojence nemohou Iráčané takhle ignorovat. Museli jsme se tam tedy dostat jiným způsobem, což se nakonec podařilo.
Jak bezpečné či nebezpečné jsou osvobozené části města?
Zůstávají nebezpečné pro civilisty i pro vojáky. V pobořených budovách se skrývají snajpři, čtvrti jsou stále na dostřel, takže IS je ostřeluje granátomety. Nejstrašnější zbraní jsou ovšem sebevražední atentátníci v autech naložených trhavinami. Irácká armáda tvrdí, že má pod kontrolou více než 50 % města, ale ta dobytá území opravdu nejsou dobře zajištěna.
Na druhou stranu to chápu - terén je ve městě složitý a nepřehledný, musí se opravdu čistit dům po domu a armáda nemá kapacitu na to, aby obsazené čtvrti stoprocentně uhlídala. A jsou také velké rozdíly v bojeschopnosti různých složek iráckých bezpečnostních sil. Iráčané se navíc snaží nepoužívat těžkou techniku, aby se vyhnuli zbytečným ztrátám - na životech civilistů i materiálním.
Často se říká, že IS proměnil město během své dvouleté vlády v „pevnost“. Co si pod tím představit?
Není to v žádném případě tak dramatické. Podle slov velitele tzv. Zlaté divize, tedy speciálních sil irácké armády, jsou všechna ta slova o podkopání Mosulu nesmysl a jen mediální propaganda. Tunely v Mosulu podle něj skoro žádné nejsou. Ty byly problémem v Bašice, kde jsem je osobně viděla, ale v Mosulu jich prý je minimum. Z toho, jak se zatím islamisté stahují z obsazených čtvrtí také není vidět žádná zvláštní opatření, domy ani nejsou tak zaminované jako byly třeba ve Fallúdži. Ale boj ve městě je nebezpečný a největším problémem při osvobozování je obrovský počet civilistů.
Ne všichni také mají radost z příchodu armády. Zažili jsme to na vlastní kůži uvnitř města, kdy došlo k tomu, že zřejmě jeden z civilistů, s nimiž jsme mluvili, poslal IS zprávu a o tom, kde se pohybujeme a kam míříme. Do pěti minut na nás zaútočili granátomety. A trefovali se opravdu blízko, takže museli vědět přesně, kde jsme.
Jaký význam vlastně má Mosul pro IS? Především symbolický, coby největší ovládané město a sídlo samozvaného chalífy Bagdádího, nebo má výrazný ekonomický význam?
Mosul je poslední velkou baštou IS v Iráku, takže až o něj přijde - a přijde o něj - bude konec „chalífátu“ na iráckém území. Zda je Bagdádí stále v Mosulu, to se neví, některé informace generálů, s nimiž jsme mluvili, ukazují na to, že ano. Pokud je stále ještě tam, pochybuji, že se odtud dostane živý. Mosul měl samozřejmě pro IS obrovský význam, spojoval syrské a irácké území, byla to tepna džihádistického světa. Už to nebude dlouho trvat, konec se blíží, i když úplné dobytí můžeme čekat asi až na jaře. Teď jsme mluvili s jedním lékařem, který po celou dobu okupace IS pracoval v největší mosulské nemocnici a překvapil mne tvrzením, v jak skvělém stavu je zdravotnictví pod IS. Také naprosto dementoval zprávy o tom, že IS nedokázal město řídit, ulice byly prý neustále čisté a uklizené a město normálně fungovalo. Těžší bylo najít práci.
Jaké jsou v oblasti podmínky pro novinářskou práci? Byla cesta nebezpečnější než ty předchozí? Zaznamenal jsem, že jste nosila balistickou vestu, to běžně v rizikových oblastech neděláte.
Balistická vesta je v Mosulu určitě potřeba, a nejen tam, hodila se i na jižní frontě u města Kajjára. Jednak je všude hodně snajprů a pak také některé složky irácké armády na tom nejsou s vojenskou profesionalitou úplně dobře.
Jak se to projevuje?
Když jsme se dostali pod palbu na první linii jižně od Kajjáry, bylo dost frustrující vidět, v jakém chaosu irácká jednotka reaguje na střelbu. Chlapi vybíhali z domu v pyžamech, teplácích a žabkách - nebylo víc než 10 stupňů - hledali zbraně, netušili, odkud na ně nepřítel střílí. Vůbec se chovali strašně neopatrně, na tu neopatrnost pak také často doplácejí. Na tomto místě, kde jsme se dostali do palby, den předtím zahynulo pět vojáků po zásahu granátometem. Jinak je ale v Iráku nejhorší souboj s povoleními. Kamkoliv se chcete dostat, je potřeba nějaké nové povolení, které ještě nemáte. Iráčané nesmírně omezují novinářům práci a přístup do oblastí bojů. Spoustu hodin pořád někde na něco čekáte, je to strašně frustrující. Klade to na novináře nesmírné nároky na kreativitu, musíte neustále vymýšlet, jak nařízení obejít, pokud nemůžete dostat povolení napřímo.
Jsou nějaké třenice mezi frakcemi, které se na bojích proti IS v regionu podílejí, tedy Iráčany, milicemi, Kurdy?
Kurdové už v současné době nemají nikde žádnou aktivní frontovou linii, dobyli pás vesnic kolem Bašiky, do které se už nyní začínají vracet lidé. Je ale téměř zničená a plná nástražných zařízení a min. Hlavní složkou, na niž leží dobytí Mosulu, je tzv. Zlatá divize, tedy speciální protiteroristické síly. Ty koordinují svou činnost s dalšími divizemi irácké armády, spojenci v čele s Američany a kmenovými a šíitskými milicemi. Situace je hodně složitá a často záleží na osobnosti velitele, někteří vyjadřují hodně velké znechucení nad účastí šíitských milicí Hašd aš-Šaabí. Premiér Abadí ale neustále ujišťuje, že šíité budou hrát jen podpůrnou roli a zajišťují okolí města Tal Afar a západní stranu Mosulu. Do města samotného by neměli jít bojovat. Ale částečně už tam někteří infiltrovaní jistým způsobem jsou. Hodně jsou vztahy mezi jednotlivými veliteli dány také osobními antipatiemi či sympatiemi. Myslím ale, že drobné rozbroje velitelů zásadně operaci neovlivňují.
Jeden z důležitých rozměrů bojů o Mosul je ekologická katastrofa, zapálené vrty, které za sebou zanechali ustupující džihádisté. Dá se to peklo na zemi vůbec popsat?
Ropná pole a vrty hoří stále ještě u města Kajjára na jih od Mosulu. Některé vrty hoří už sedm měsíců, džihádisté je zapálili, aby znemožnili spojencům bombardování jejich pozic. Dva vrty hořely ještě donedávna v těsné blízkosti města. Do toho ve městě ještě IS před ústupem zapálil továrnu na síru. Člověk si nedokáže vůbec představit, co to znamená pro životní prostředí a pro tamní obyvatele, dokud tam nepřijede. Už když se blížíte ke Kajjáře, najednou se obloha nad vámi zatáhne, jako by přicházelo obrovské tornádo. Potkáte stádo černých ovcí, jimž se spad z hořící ropy usadil v chlupech. Na patře cítíte kysele štiplavou pachuť, které se nezbavíte ještě několik dní poté, co oblast opustíte.
O Kajjáře jste z místa psala jako o místě, kde téměř nesvítí slunce...
Přes dým zplodin tam prostě nepronikne. Když přijedete přímo k hořícím vrtům, je to jako byste se ocitli v pekle. Dýchat se skoro nedá, plíce tu dostávají opravdu strašný záhul. Mně osobně snad nikdy v životě netekla krev z nosu, když jsme přijeli z Kajjáry, nemohla jsem dlouho zastavit krvácení. Lidé, kteří tam žijí, protože nemají kam odejít, trpí pochopitelně strašně. Navíc tohle zamoření se projeví určitě negativně na délce dožití, na vzrůstu plicních chorob, nádorů... Je to nepředstavitelné, co člověk dokáže způsobit sám sobě. Kajjára se z téhle katastrofy nevzpamatuje po desetiletí. Lidé, kteří hasí vrty a snaží se ropnou katastrofu likvidovat, jsou hrdinové stejně jako ti váleční. Jediné štěstí pro Mosul je, že ve městě žádné vrty nejsou a džihádisté nemohou tuhle taktiku zopakovat. Alespoň ne v Iráku.
