Omračující parno si u nás na severu Čech možná ještě víc „vychutnaly“ děti. Mladší dcera se v kočárku ze spánku potila jako maratonec na jedenačtyřicátém kilometru. A ta starší sobotu raději víceméně celou prospala, vykazujíc kompletní škálu příznaků úžehu.
Myslím, že nikdy nebylo vhodnějšího času k použití oné přihlouplé fráze, totiž, že „za nás tohle nebejvalo“. Ale ono skutečně nebejvalo.
Prudká bouře vyplavila v Liberci stadion Slovanu. Voda spláchla i skauty |
Kam až má více než čtyřicetiletá paměť sahá, nepamatuji se, že by vedra byla tak vražedná a bouře tak rozhněvané. Letní měsíce mého dětství se před pětatřiceti roky doma v Jablonci nad Nisou nebo u babiček na Jičínsku odehrávaly za nudných plus minus pětadvaceti stupňů.
Pokud dvakrát za sezonu teploměr nesměle olizoval třicítku, bylo z toho velké haló. To pak patřičně znepokojený předseda národního výboru třesoucím se hlasem vyhlásil v obecním rozhlase zákaz zalévání okurek a mytí embéček.
Což už bylo krajní - a mezi majiteli skleníků a škodovek silně nepopulární - opatření, vyžadující od daného soudruha vydatnou dávku občanské statečnosti.
Bouřky přicházely se znělkou Branek, bodů, vteřin
Bouřky přicházívaly jednou týdně, zpravidla večer, se znělkou Branek, bodů, vteřin. A pokaždé dopředu spořádaně ohlášené hodinovým mrtvolným tichem. Hromy pak duněly a blesky sršely pět minut, sprchlo a další půlhodinu se pak občanstvo muselo obejít bez aktuálního dílu strhujícího seriálu Malý pitaval ve velkém městě, neboť kdesi v polích spadly dráty a nešel proud. A to bylo tak nějak vše.
Necítím se být naprosto kompetentní ke spekulacím, proč jsou dnes horka tak devastující, lijáky tak amazonské a výkyvy počasí tak divoké. Co snad ovšem mohu říci, opíraje svá tvrzení o svědectví mojí vlastní osobní paměti, je to, že s počasím se v našem kdysi mírném pásu zjevně děje cosi zásadního.
A výjimečně to snad nebude přičítáno mému staromilství, dodám-li, že každopádně nejde o změnu k lepšímu.