Už starý, moudrý Aristoteles věděl, že kvalita politiky závisí na výskytu ctností ve společnosti, že demokracie tíhne k demagogii a vášně lidového hlasování napadají zdravý rozum.
Horečka předvolební kampaně před referendem, zda zůstat, či odejít z Evropské unie, nakazila i jinak umírněné a rozvážné Angličany, rozdělila přátele i rodiny (mládež na rozdíl od rodičů chce převážně zůstat v poměru 60:40) a v mediální vřavě létají tak nehorázná a svých řečníků nedůstojná tvrzení, že se nezaujatý pozorovatel nestačí divit.
Premiér totiž prohlásil, že by odchod Británie zvýšil nebezpečí války v Evropě a ministr financí vydal „statistický“ odhad, že by se každé rodině snížil roční příjem o 4 300 liber a radikálně by stoupla nezaměstnanost. Ve fiktivním výpočtu neznámé budoucnosti kupodivu chyběl roční příspěvek do Unie, oněch deset miliard netto.
Alexander Tomský Vystudoval mezinárodní vztahy na London School of Economics a tomistické filosofie na The London Institute of Education. Před rokem 1989 byl šéfredaktorem exilového nakladatelství Rozmluvy a konzervativního časopisu Rozmluvy. Po návratu do České republiky měl vlastní nakladatelství, působil později jako ředitel nakladatelství Academia, nebo nakladatelství Národního divadla a Leda/Rozmluvy. |
I Anglická národní banka, světové instituce jako Mezinárodní měnový fond či Organizace pro mezinárodní rozvoj podporují vládu v temných věštbách, jako by byly přesvědčeny, že se uražená bruselská nomenklatura a evropští politici Angličanům v případě odchodu pomstí a vyjednají s nimi co nejhorší obchodní podmínky.
Zapomněly snad, že je relativně globalizovaný svět plný bohatých států, včetně všech anglickojazyčných, které s Evropou čile obchodují, nebo zapomněly, že v Unii rozhodující Německo má s Británii (po USA) druhý nejvyšší přebytek zahraničního obchodu (52 miliardy eur)? Bude si snad Německo chtít poškodit vlastní hospodářství?
Nastal už čas?
Ty přehnané chmurné spekulace však nejsou nijak náhodné. Jsou v povaze žurnalistiky, dnes tak pesimistické, i slabostí strany exitu a výhodou strany statu quo. Přes všechny problémy se Britům v Unii tak špatně nedaří, byť tisíce integračních regulací hospodářství jistě ochuzují a miliony evropských imigrantů přetěžují zdravotnictví i veřejnou dopravu, ale vyplout na neznámé rozbouřené moře nejistot se zdá riskantní a krátkodobě by zřejmě mírný ekonomický pokles nastal.
Problém je v tom, že se plebiscit týká něčeho mnohem zásadnějšího než jen neúspěšné hospodářské politiky Unie (eura, energetiky, ochranářských regulí a dotací).
Ve sporu jde o slavnou tisíciletou anglickou historii a suverenitu, o nezávislost vlastní volené a odvolatelné vlády, o poručnictví nesesaditelných funkcionářů Unie i jejich integrační politiky, jež ničí konkurenci mezi státy. Podle Angličanů (eurofily mezi nimi nenajdeme) by měla Unie smysl, kdyby byla dobrovolnou spoluprací svobodných republik výlučně v geopolitickém zájmu, tak jako tomu bylo za studené války. Podstatou sporu není otázka federace, ale anglický pragmatismus. Nastal už čas odejít?
Boris Johnson, dvojnásobný londýnský starosta a nejpopulárnější anglický politik, rétorická hvězda zastánců exitu, způsobil rozruch, když prohlásil, že „se unionisté snaží sjednotit Evropu pod jedinou (politickou) autoritou, jako kdysi Hitler, i když nepochybně méně násilnou metodou. Zničili už Řecko i italské hospodářství, způsobili hegemonii Německa (společnou měnou) a vyvolávají napětí mezi členskými státy... Už od časů římského impéria se o to neúspěšně pokoušeli mnozí a vždy to dopadlo tragicky... Žádná loajalita vůči evropské říši neexistuje... Máme příležitost stát se opět evropskými hrdiny.“ (Jak by řekl Churchill.)
Hitlera zmínil jistě záměrně – čím větší nadsázka, čím větší pobouření a rozkol, tím větší naděje, že se k exitu přidají nerozhodní (více o výroku zde). Bus Boris nyní vyrazil po vlastech anglických, aby dodal obecnému lidu odvahy. V opačném gardu s referendem v roce 1975 jsou dnes optimisté pro exit a pesimisté pro status quo.
Dá-li se však věřit průzkumům, bude výsledek záviset především na voličích nerozhodnutých do poslední chvíle. Všechny významnější strany (9) s výjimkou strany nezávislosti (UKIP) vedou kampaň „zůstaneme“. Vláda vytiskla a do každé rodiny zaslala zastrašující pamflet, což je za devět milionů liber od rozdělených daňových poplatníků jistě nefér, povolala na pomoc šéfa NATO, těžké váhy velkého průmyslu, politiky Kanady, Austrálie i amerického prezidenta, a přesto se jí zatím nepodařilo zvýšit dlouhodobý náskok několika procentních bodů. A tak je anglické referendum také hlasováním o establishmentu.
Značné politické důsledky
Leckdo může volit z protestu vůči neoblíbenému premiérovi a vládě, která vznikla jen jako menší zlo, aby nevládli proradní Skoti se socialisty. Stačí pravděpodobná nízká účast studentů a mládeže, nepravděpodobné špatné počasí 23. června nebo nějaká tragická či nečekaná událost a exit by mohl těsně vyhrát.
Možná. Ale politické důsledky budou značné tak jako tak.
Pokud Cameron nevyhraje přesvědčivě aspoň 55:45, jeho dny jsou sečteny. Konzervativní strana bude volit z 80 % proti Unii a proti svému premiérovi. Ze 150 poslanců, kteří prohlásili, že svou vládu nepodporují, stačí, aby si podle stanov 46 vyžádalo volbu nového lídra. Tím by se měl stát Boris Johnson.
Pokud nedopadne všechno jinak.
Projev Davida Camerona z 9. května: Když zůstaneme v Evropě, budeme bohatší
9. května 2016 |
