Šamo Sabro vzpomíná především na děsivou cestu přes Egejské moře. I když byla hladina loni v listopadu klidná a nad lodí se vypínalo nebe plné hvězd, Sabro byl vyděšen k smrti. Lodí předtím nikdy nejel, odhodlání dostat se do Evropy však bylo silnější.
Za cestu z Turecka do Řecka zaplatil pět tisíc dolarů (asi 118 tisíc korun) a skutečně věřil, že začne s ženou a dětmi nový život v Německu. Tehdy by ho ani nenapadlo, že už za tři měsíce pojede zpátky do toho samého uprchlického tábora v severním Iráku, kde žil měsíce předtím. „Tehdy jsem byl naprosto rozhodnutý odejít,“ řekl bez zaváhání 35letý uprchlík webu al-Džazíra.
Paví národJezídů je v Iráku zhruba 500 tisíc, jednotlivé odhady se ale značně liší. Významné komunity jezídů žijí i v Sýrii a Turecku, v Evropě jich je nejvíc v Německu. Etnicky jsou to Kurdové, sami se ale pokládají za zcela svébytný národ, který svůj původ dokonce neodvozuje od Evy, ale pouze odAdama- první muž a první žena totiž prý soutěžili, kdo dokáže počít sám. Výsledkem Adamovy snahy jsou údajně právě jezídové. Jejich náboženství se v dnešní formě zformovalo pravděpodobně ve12. století, zná křty, obřízku, kasty i reinkarnaci. Není možné k němu konvertovat, stejně jako není možné manželství s někým, kdo jezíd není. |
Se svou rodinou žije nyní v táboře Chamisku v irácké provincii Dahuk u hranic Turecka. Do tábora se poprvé dostal poté, co se Islámský stát začal v létě 2014 rozpínat v severním Iráku. Sunnitští radikálové jezídy systematicky vyvražďovali nebo zotročovali. Když obsadili město Sindžár, desítky tisíc jezídů se daly na útěk (více čtěte zde).
Podle aktivistů z organizace Yazda sídlící v Houstonu uteklo před islamisty ze svých domovů 90 procent jezídské populace žijící v Iráku. Až pětina jich zamířila do Evropy.
Sabro se dostal do Oldenburgu na západě Německa, kde žil spolu se stovkami běženců z celého světa v bývalé hale pro kuřata předělané na uprchlický tábor. Pro Sabra byl život v Dolním Sasku náročný. „Nikoho jsem neznal. Neměl jsem žádné přátele,“ popisuje Sabro.
Za 510 eur (asi 14 tisíc korun), které od německé vlády měsíčně dostával, dokázal nakoupit vše, co rodina potřebovala. Od místní neziskové organizace navíc třikrát denně dostávali jídlo. Nemohl však pracovat a frustroval ho život v těsném kontaktu s lidmi, kteří podle něj klidně mohli být sympatizanti Islámského státu. Tak se rozhodl sbalit rodinu a vrátit se zpět. „Říkám to všem, ale nikdo neposlouchá. Německo je dobré místo, ale není to náš domov,“ vysvětluje Sabro.
Raději život v táboře u hranic než v Evropě
Stejně jako on absolvoval cestu tam a zase zpátky i 31letý Murad Suliman. Před válkou farmařil na polích kolem Sindžáru. Když se bezpečnostní situace zhoršila, utekl s rodinou do Německa. Za cestu v polovině zimy zaplatil 10 tisíc dolarů (asi 237 tisíc korun). Na jaře se však už zase vracel s ženou a dětmi zpátky. „Mysleli jsme si, že všechno bude lepší než Irák. Kdybychom tušili, jaká bude situace a jak budeme trpět, tak bychom vůbec neodešli,“ zamýšlí se Suliman.
Jeho rodina pobývala v Německu na sedmi různých místech a Suliman si stěžuje, že často museli žít ve špatných podmínkách. „Než jsme odjeli, slyšeli jsme, že Německo je budoucností pro další generaci jezídů,“ řekl. Vrátili se převážně kvůli silným vazbám na jezídskou komunitu v Iráku. Takových jako Sabro a Suliman je však jen hrstka.
Tábor Chamisku, ve kterém pobývá přes 25 tisíc lidí, je převážně jezídský. K tzv. pavímu národu se hlásí osm z deseti místních obyvatel a podle společnosti REACH, která tábor spravuje, zde žije asi 4 300 jezídských rodin. Tři čtvrtiny obyvatel tábora se do svých domovů na severu Iráku bojí vrátit. Šomo Sabro míní, že se nezbaví strachu, dokud nebudou mít v Sindžáru stabilní mezinárodní ochranu.
Jezídové stále odchází za snem o lepším životě
Tábor působí po dvou letech jako město. Lidé zde mají zázemí, dobré hygienické podmínky, zdravotní střediska, školy, komunitní centra i pekárnu. Pro většinu to ale není dlouhodobé řešení, a tak reagují na nabídky pašeráků, kteří se v táboře objevují každý den. Skoro polovina obyvatel tábora už odešla do Evropy. Sabrovi se povedlo přemluvit jen pár přátel, aby neodjížděli.
OBRAZEMJezídky válčí s Islámským státem, mstí své zavražděné sestry |
Ostatní i přes jeho varování odjíždějí se sny o novém životě v Evropě. „Chci žít v míru, vládě tady nevěřím,“ odůvodnil své rozhodnutí Salah Bakarat, který žije v Chamisku už druhým rokem. V Německu má jednoho z bratrů. „Nehledě na náročnost cesty do Evropy věřím v poklidný život bez vražd a zrady. Většina jezídů chce pryč z Iráku,“ dodal.
Podle něj je odchod do jiné země sice náročný, ale návrat do rozvráceného Iráku není řešením. „Sabro udělal chybu, když se vrátil. Mluvil o problémech, ale na ty já nehledím,“ uzavřel Bakarat odhodlaně.
Tábor Chamisku na severu Iráku
Mapy poskytuje © SHOCart a přispěvatelé OpenStreetMap. Společnost SHOCart je tradiční vydavatel turistických a cykloturistických map a atlasů. Více na www.shocart.cz
