Nekonečná mongolská step teď vypadá jako po nájezdu toho nejkrutějšího nepřítele. Hromady mrtvého dobytka se vrší, kam oko dohlédne, a do pasteveckých jurt se vkrádá hlad.
DzudSlovem dzud označují arati, mongolští pastevci, mrazivou zimu, která je obzvlášť bohatá na sníh, takže zvířata nejsou kvůli souvislé vrstvě zledovatělého sněhu ve stepi schopna vyhrabat potravu. Mnohá potom uhynou hladem a zimou. Nejhorší za posledních nejméně 50 let byl dzud, který zasáhl Mongolsko na přelomu let 2009 a 2010. Tehdy zahynulo téměř dva a půl milionu zvířat. |
Oním nepřítelem, který tak nemilosrdně zdecimoval stáda, je mráz v kombinaci se sněhem. I na zdejší poměry neobvykle krutý – v noci prý teploty klesaly až na minus 40 stupňů Celsia. Kalamita v letošním roce zasáhla šestnáct z jedenadvaceti mongolských provincií.
Arati jí říkají dzud a existuje jen málo věcí, jichž se děsí víc. Letos přišel znovu po pěti letech a opět si vybral krutou daň. Zemřelo přes dvě stě tisíc hospodářských zvířat, jež jsou pro pastevce většinou jediným zdrojem obživy.
Podle údajů Mezinárodní federace Červeného kříže bylo celkem postiženo na milion Mongolů. Horší to podle místních bylo snad jen v roce 2010, kdy dzud pobil téměř dva a půl milionu ovcí, koz, koní a hovězího dobytka.
Pomoc z České republiky
Také díky potravinové pomoci humanitární společnosti Člověk v tísni mohou nyní mongolští pastevci přečkat nejkritičtější období. „Vloni zažilo Mongolsko extrémně suché léto, po kterém obvykle přichází dzud,“ říká Petr Drbohlav, regionální koordinátor Člověka v tísni pro Asii. „V současné chvíli řídí naši pracovníci na místě distribuci potravinových balíčků pro nejzranitelnější rodiny ve dvou provinciích na východě země,“ dodal.
„Takhle krutou zimu jsem ještě nezažil, zemřelo mi čtyřicet zvířat,“ svěřil se jedenačtyřicetiletý Gantsog Lhagvasüren pracovníkům společnosti Člověk v tísni. „Ale věřím, že se nám znovu podaří postavit se na vlastní nohy a uživit se bez cizí pomoci,“ dodává.
Ve stepi, kam vede jen pár hrbolatých cest a telefonních drátů, se žije tvrdě a jednoduše. Když pak lidé přijdou o to jediné, co mají – o svá zvířata – nevidí perspektivu. Netuší, jak dál. Mnozí proto upnou své naděje k metropoli Ulánbátaru. Řešení to však není, jak se ve většině případů brzy ukáže – štěstí tam čeká na málokoho. Ve městě pro ně není práce, a tak se vesměs protloukají, jak se dá.
Lidé chtějí hospodařit
Vlastně je to vrchol ironie. V Mongolsku, stepní zemi bez konce, se právě kvůli odchodu nešťastných pastevců tísní až čtvrtina jeho obyvatel na pár kilometrech čtverečních ohromného jurtoviště na periferii hlavního města.
Gantsog Lhagvasüren i jeho sousedé touze přestěhovat se do města odolávají. „I kdyby mi zbylo už jen pět koz, do města odcházet nebudu. Co bych tam dělal? Raději se budu zase starat o své stádo, to umím,“ tvrdí Lhagvasüren.
Právě v těžkém období po dzudu se mongolským pastevcům hodí každá pomoc. Aby se časem mohli znovu oklepat a pustit se do dalšího vyčerpávajícího zápasu s nevyzpytatelnou přírodou.
