Loni 31. července policisté na dálnici D5 na Tachovsku zastavili maďarský náklaďák. Pod plachtou se mačkalo 76 běženců z Pákistánu, Afghánistánu a Sýrie. Neměli nic k jídlu ani pití. Kromě dospělých tam bylo i 26 děti. Nejmladšímu nebylo ani půl roku.
U tachovského okresního soudu ve čtvrtek pokračoval soud s maďarským řidičem náklaďáku Menyhértem Sásem a jeho parťákem Zoltánem Kapinéczem. Oběma hrozí za pašování lidí pět let vězení.
Soudce Miroslav Vajgant četl od rána desítky výpovědí běženců, kteří pod dohledem policistů vystoupili poslední červencový den ráno z náklaďáku.
Někteří z imigrantů o prázdninách popisovali českým policistům, jak dlouho jsou na cestě, a komu kolik peněz už za ni zaplatili.
Část uvedla, že opustili Afghánistán před 10 až 15 lety, jiní před několika měsíci. Přes Pákistán a Írán pak mířili do Turecka, kde někteří byli i několik let, jiní strávili až pět let v Řecku, než se vydali do Německa.
Ve výpovědích se jich část shodla, že za cestu z Turecka do Řecka platili 1000 dolarů (asi 24 300 korun) za osobu. Pokud měli děti, platili za tři děti jako za jednoho dospělého.
Cesta z Pákistánu do Řecka stála několik lidí čtyři tisíce dolarů. Další cestu do Maďarska pak absolvovali různě - vlakem, pěšky, autobusy i autem přes Makedonii, Srbsko. Někteří uvedli, že nesli na zádech svou matku nebo v náručí děti.
Na korbě nebyla toaleta ani větrání
V Maďarsku se jim pak nabídli převaděči, podle většiny uprchlíků to byli Pákistánci, a slíbili převoz do Německa. Za něj zájemci platili většinou 400 eur za osobu.
V nákladním autě, které je mělo odvézt do Německa, seděli uprchlíci namačkaní se skrčenýma nohama na zemi, s dětmi na klíně. Podle protokolů byli mezi uprchlíky i několikaměsíční kojenci. V autě nebyla voda, jídlo, toaleta ani větrání.
Auto vyjelo z Maďarska za tmy a zastavilo jednou nebo dvakrát jen na pár minut, migranti ale nemohli vyjít.
Když je na dálnici nedaleko Ostrova u Stříbra zadržela druhý den česká policie, domnívali se, že už jsou v Německu. Mnoho z nich už nemělo žádné peníze nebo jen několik set eur pro celou rodinu. V Německu se chtěli obrátit s žádostí o pomoc na známé a příbuzní, spoléhali i na uprchlické tábory, kde měli dostat jídlo, pití i nějaké peníze. Neměli žádné osobní doklady, dokumenty, které někteří dostali při zadržení maďarskou nebo srbskou policií, roztrhali.
Z protokolů vyplynulo, že řidiče ani spolujezdce z nákladního auta podle svých slov neviděli až do zastavení auta v České republice. Souzení Maďaři v lednu před soudem tvrdili, že o běžencích pod plachtou neměli nejmenší tušení.
Dokonce ani když zastavili na Slovensku a u Brna na dálnici, nic podezřelého z nákladové plochy neslyšeli.
„Na Slovensku jsme zastavili na minutu, abychom si došli na toaletu. Pak jsme stavěli před Brnem, koupili jsme si sendviče, jinak jsme jeli pořád,“ prohlásil Kapinecz s tím, že pro něj bylo překvapením, když po zastavení policií z pod plachty vylezlo tolik lidí.
„Neviděl jsem nikoho do auta nastupovat, ani při zastávkách jsem neviděl nikoho, kdo by z něj vystupoval. Žádné výkřiky, bouchání, pláč nebo nářky jsem během jízdy z nákladového prostoru neslyšel. Nepozoroval jsem, že by se auto při zastávce houpalo nebo se nějak hýbala plachta. Až po zadržení jsem ty lidi viděl a bylo to hrozné,“ řekl u soudu Kapinecz..
Běženci narození 1. ledna a 31. prosince
Obhájci souzených Maďarů nyní zpochybňují výpovědi svědků. „Dvacet devět ze 76 zadržených běženců se údajně narodilo 1. ledna, a dalších 17 lidí 31. prosince,“ upozornil jeden z obhájců.
Uvedl, že důvody uprchlíků byly ryze ekonomické a vypočítavé. „Žádný z nich nepožádal o ochranu při překročení schengenské hranice,“ upozornil s tím, že souzení muži se stali obětí machinací dobře organizovaných mezinárodních pašeráckých gangů.
Soud bude pokračovat prováděním dalších důkazů.
Až bude pravomocně skončené trestní řízení v České republice, oba Maďary čeká vydání do Německa. Tamní policisté je podezírají, že běžence do Německa pašovali opakovaně. Sásovi i Kapinéczovi v Německu hrozí až 15 let vězení. Oba souzení s vydáním do Německa souhlasili.
