„Rozlétly se dveře vagonu, dovnitř vběhla horda divných chlapů v pruhovaných šatech s holemi v ruce a řvali ,raus‘, tedy ven,“ vzpomínal při středeční pietní vzpomínce na oběti holokaustu na svůj příjezd do Osvětimi ostravský herec Luděk Eliáš.
Do tábora smrti přijel v roce 1944 z terezínského ghetta. „Do vagonu, který byl určen pro 15 krav nebo koní, nás nahnali padesát. Jeden kbelík byl s vodou, druhý prázdný. Jeli jsme dva dny. Za ty dva dny dva lidé zemřeli a jedna žena se zbláznila. Nad ránem vlak zastavil a otevřely se dveře.“
Obyvatelé terezínského ghetta nevěděli, kde se ocitli. Pravda jim začala docházet až později, kdy jim starší spoluvězni řekli, kde jsou. A k čemu slouží ty dva komíny, z nichž dnem i nocí stoupal černý kouř. Už věděli, co to znamená „proletět“ komínem, velká část z nich tak po čase ostatně také skončila.
Luděk Eliáš tu smůlu neměl a osvětimským krematoriím se vyhnul. „Vyhnali nás před baráky a nechali pochodovat. Tam a zpátky, tam a zpátky. Pořád dokola. A při tom nás sledovali. Kdo má kolik svalů, kdo vydrží.,Ty jdi doprava, ty doleva,‘ říkali. Jedni šli na smrt, druzí do vagonů. Já měl štěstí, tak jsem přežil. Měl jsem hromady malých štěstíček, díky kterým jsem tehdy přežíval, díky kterým jsem dnes tady. V těch vagonech nás odvezli do Německa, kousek od Drážďan. Už jsme se tak netlačili. Jediné, co jsme měli, byly lžíce, jinak žádné kufry, nic,“ vzpomíná pozdější herec a ředitel Divadla Petra Bezruče v Ostravě na svůj odjezd z Osvětimi.
Štěstí jako on mělo jen pár lidí
„Z koncentračních táborů se do Ostravy vrátilo zhruba dvě stě lidí z dvanácti tisíc, které tam Němci odvezli,“ vypočítává Milena Slaninová, předsedkyně Židovské obce v Ostravě.
Ona sama je dcerou dvou lidí, kteří holokaust přežili. „Celá rodina mého otce i celá rodina mé matky byla zavražděna v Osvětimi, oni byli jedinými, kdo přežili, měli to štěstí. Z ,Přeživších‘, jak říkáme lidem, kteří přežili holokaust, dnes evidujeme na Ostravsku sedmatřicet lidí, ale může tady být i několik dalších, kteří se k tomu z obav z jakéhokoliv sčítání nehlásí,“ dodává Milena Slaninová.
Konec války zastihl Luďka Eliáše na pochodu smrti. Z Drážďan šlapala kolona vězňů až do Varnsdorfu.
„Když někdo nemohl, další dva jej vzali mezi sebe. Ale mohli mu pomáhat jen do okamžiku, kdy dokázal zvedat nohy. Když už hrozilo, že ty, co mu pomáhají, strhne, museli jej pustit a jít dál sami. A za pár okamžiků se ozval výstřel,“ vzpomíná osvětimský vězeň na okamžiky, kdy zemřít bylo snazší než přežít.
S odstupem let se mu už ale o hrůzách, jež prožil, hovoří lépe.
„Dnes už v tom vzpomínání nejsou takové emoce, už je to spíše výčet událostí, jak si je pamatuji. O to horší ale je, když vidím, že se nenávist mezi lidmi v současnosti opět rozmáhá. To je strašné zjištění,“ srovnává minulost a současnost.
