„Bydlím teď jakoby se ségrou, jakoby se ke mně nastěhovala, protože jakoby její přítel odjel jakoby pracovat do Anglie.“
„Byla jsem včera jakoby u kadeřnice a jakoby mně fakticky úžasně zkrátila vlasy jakoby u uší.“
Dvě ženy okolo třicítky se baví na zastávce MHD na Šaldově náměstí v Liberci. Ne jakoby, ale skutečně. Slova „jakoby“ z nich ovšem jenom prší a ani za mák si neuvědomují, co vlastně říkají.
Pracovat jakoby v Anglii přece znamená, že tam dotyčný vůbec není a může s kamarády vymetat třeba hospody v Plzni. Pokud je žena večer u kadeřnice jakoby, tak by její manžel měl vážně uvažovat, co, kde a s kým skutečně dělá a chystat si do ruky hůl.
Václav Lábus z katedry češtiny na Technické univerzitě Liberec považuje nesmyslnou módu s „jakoby“ za slovní tik a poruchu vyjadřování, související se slabou slovní zásobou současných, hlavně mladých lidí.
„Jakoby“ může změnit smysl věty
Nabízí řadu příkladů, kdy časté opakování „jakoby“ může přinést problémy se srozumitelností předávaného sdělení, nebo ho úplně zdeformovat.
„Vezměme si například větu: ‚Byl jsem včera jakoby v práci a jakoby jsem se tam málem strhal‘,“ podotýká pedagog.
„Mluvčí nám chce říci, že své zaměstnání vykonával včera pořádně a poctivě. Protože je ale závislý na ‚jakoby‘, jeho věta vyzní tak, že v práci byl vlastně jen naoko, tedy jakoby. A i kdyby tam byl doopravdy, tak by vysoké nasazení pouze předstíral.“
Slovo „jakoby“ zaplevelilo v současné době komunikaci mezi lidmi tak vysokou měrou, že se s ním může měřit pouze popularita proslulého „ty vole“ v sedmdesátých a osmdesátých letech minulého století.
Kdo z kluků tehdy neříkal za každým druhým nebo alespoň za třetím slovem „ty vole“, byl v partě nebo ve třídě za troubu.
Éra „ty vole“ již zmizela
„‚Ty vole‘ ale neměnilo a nezamlžovalo smysl vět,“ říká Lábus. „Naopak zvýrazňovalo jejich obsah, dělalo je ostřejšími.“
Obrovský rozdíl mezi bývalým „ty vole“ a současným „jakoby“ dokládají dvě modelové promluvy, které jsou bez výstelkových slov totožné.
Kluci, řekněme v sedmé třídě základní školy, jimi varují svého spolužáka. V prvním případě by rychle uvažoval, co dělá špatně. V druhém případě by o svém polepšení přemýšlel pravděpodobně pouze vlažně.
Rok 1976, éra „Ty vole“: „Ty vole, jestli nás budeš, ty vole, dál štvát, ty vole, tak tě, ty vole, zamkneme, ty vole, na hajzlu, a, ty vole, ukradneme ti, ty vole, svačinu a sežereme ti ji, ty vole!“
Rok 2016, éra „Jakoby“: „Ty jakoby, jestli nás budeš jakoby dál štvát, tak tě jakoby zamkneme jakoby na hajzlu a jakoby ti ukradneme jakoby svačinu a jakoby ti ji sežereme!“
Jde o výstelková slova
„Výstelkové slovo ‚jakoby‘ jsem začal vnímat přibližně před čtyřmi lety. Moje známá, učitelka češtiny, zaznamenala nesmyslné používání ‚jakoby‘ už před osmi lety na brigádě v Praze. ‚Jakoby‘ vkládala tenkrát do vět její spolupracovnice, asi osmnáctiletá dívka. Potvrzuje se tak, že jazykové novinky, ať již kladně nebo záporně přijímané, se šíří z centra, tedy z hlavního města,“ prohlašuje Lábus.
„Zpočátku se ‚jakoby‘ objevovalo především u mladých lidí, ale šíří se jako nákaza i mezi starší ročníky. Občas mi taky ujede, aniž bych si to uvědomoval. Mí studenti sahají k ‚jakoby‘ hlavně při ústních nepřipravených projevech. Nejde pouze o odraz nedostatečné slovní zásoby, ale i dnešní doby. Mladým lidem chybí nejednou vlastní názory, často je jenom pasívně přejímají ze sociálních sítí, blogů a videoblogů.“
„Jakoby“ připadá Lábusovi jako berlička, k níž lidé sahají, když se bojí převzít odpovědnost za své výroky. „On je jakoby hlupák“ nezajiskří zdaleka tak jako prosté „On je hlupák.“
Podle Lábuse se u mnoha lidí vytvořila tak výrazná závislost na „jakoby“, že pro ně bude velmi těžké, aby se jí zbavili.
„Bylo by ale dobré, kdyby začali přemýšlet, co ‚jakoby‘ s jejich sdělením udělá,“ shrnuje Lábus. „Vezměme třeba větu: ‚Ona je jakoby moc dobrá holka‘. Autor říká, že ta holka si na dobrou jen hraje a ve skutečnosti to může být velká potvora.“
