Spis přináší mnoho nových detailů a zamyšlení, která důsledně zpochybňují, že by se populární politik zabil skokem z okna koupelny dobrovolně. Ačkoliv i Smutný se zprvu domníval, že jde o sebevraždu.
„Že nepotřeboval říkat slovy, co bylo dostatečně výmluvné z jeho činu: protest proti znásilnění demokracie v jeho zemi? Toto sice zní velmi dobře, ale není to masarykovské. On nebyl muž symbolů, nýbrž odvážných a výrazných slov,“ nepřijal například argument, proč se nenalezl žádný dopis na rozloučenou.
Podezřelé se mu zdály i další věci. Třeba naivně naaranžované „důkazy“ v bytě Masaryka, jež měly ukázat, že se nejprve chtěl oběsit či podřezat. „Nastrojené věci byly tak prostoduché,“ zapsal si v exilu na konci 50. let Smutný, který s odstupem asi deseti let skládal mozaiku posledních hodin Masarykova života.
Stejnou mozaiku skládali v uplynulých desetiletích mnozí jiní, ale Smutného detaily jsou v lecčems nové. „Způsob vyšetřování, množství neprokázaných skutečností a naproti tomu množství pochybností, které jsou s to zviklati názor o sebevraždě, vedou mě k tomu, že se kloním k názoru, že Masarykova smrt byla spíš násilná, nežli dobrovolná,“ shrnuje Smutný své poznatky.
Díky svým dedukcím a instinktu se tak s více než čtyřicetiletým předstihem shodl se závěry posledního vyšetřování Masarykovy smrti z roku 2003, která jeho pád z okna rovněž přičetla cizímu zavinění.
