Vítězslavu Velcovi bylo v prosinci 1980 dvacet let. Jako příslušník roty chemické ochrany prvního tankového pluku VÚ 5729 byl u příprav na invazi vojsk do „bratrského“ Polska. Dnes už málokdo ví, že naše tragédie srpna 1968 se mohla zopakovat o dvanáct let později i tam, tentokrát i s Československou lidovou armádou.
„Jako velitel OT-65 jsem dostal rozkaz, abych velel třem obrněným transportérům průzkumné čety. Když jsem se zeptal, zda máme do Poláků střílet, důstojník pravil: Desátníku, když na vás budou střílet, tak se na ně budete smát, nebo co? Na to jsem řekl: Já nevím. A proč by na nás měli střílet? A on odpověděl: Poláci jsou bojovný národ, mají doma brokovnice, dělejte si tam, co chcete, když vám přes tu vesnici něco projede, budete mít průšvih vy. Mě jako dvacetiletého kluka při představě, že bychom měli střílet do lidí, zamrazilo,“ řekl Velc dokumentaristům z organizace Post Bellum v České republice a Ośrodek Pamięć i Przyszłość v Polsku v projektu Polský rok 1980 a československá reakce, jenž se pozapomenuté události věnuje.
Zdražení masa, nepokoje a Solidarita
Velc je jedním z devětadvaceti pamětníků utajovaného vojenského cvičení Krkonoše z roku 1980, který se svěřil se vzpomínkami.
„Málokdo ví, že i československá armáda byla před Vánoci 1980 jen krůček od invaze do Polska. Projekt nám umožňuje téměř neznámou kapitolu zmapovat podle vzpomínek československých vojáků základní služby i důstojníků a díky zahraniční spolupráci polských účastníků protirežimních akcí,“ vysvětlila vedoucí zahraniční spolupráce Post Bellum Lenka Kopřivová.
Situace byla roku 1980 v Polsku napjatá a s obavami ji sledovali nejen vůdci v Moskvě, ale i vedení v Praze či Berlíně. Vrcholila polská nespokojenost s komunistickou vládou.
„Vlna nepokojů začala v červenci po zvýšení cen masa. K prvním bouřím a stávkám dělníků, železničářů a úředníků v Lublinu se postupně po několik měsíců přidávali jejich kolegové v dalších částech Polska,“ popisovala Kopřivová.
Příslušníci roty chemické ochrany 1. tankového pluku.
V září 1980 vznikly v Gdaňsku Nezávislé samosprávné odbory, zvané Solidarita, neodmyslitelně spjaté s vůdcem a pozdějším polským prezidentem Lechem Wałęsou.
„Události v Polsku samozřejmě znepokojovaly nejvyšší politické a stranické vedení v Moskvě, které rozhodně nestálo o oslabení režimu. Jako nátlakovou akci Sovětský svaz zvolil vojenská cvičení armád Varšavské smlouvy poblíž polských hranic. Československá lidová armáda měla z rozhodnutí Moskvy provést divizní taktické cvičení Krkonoše, které mělo mít dvě fáze,“ uvedla Kopřivová.
V úvodní fázi, která trvala pět či šest dnů, se odehrálo samostatné divizní taktické cvičení na českém území, do něhož se zapojilo 17 309 vojáků, 541 tanků, 261 bojových vozidel pěchoty, 335 obrněných transportérů, 139 kusů dělostřelecké techniky a velké množství automobilů. Vojáci dvou divizí vyjeli k hranicím počátkem prosince 1980 ve dvou směrech, od Ralska a od Chrudimi. Fakticky šlo o přípravu na vpád do Polska.
„Tanková divize ze Slaného vyrazila na poplach z posádek a přemístila se do vojenského prostoru Ralsko. V čele byl první průzkumný prapor. Vytvořila se kolona, která dosáhla až do Harrachova. Kdyby ji na hranicích nezastavili vojáci, skutečně by pokračovala do Polska,“ uvedl vojenský historik Jiří Fidler, který se věnuje akci Krkonoše nezávisle na projektu organizace Post Bellum.
Devátá divize z Tábora postupovala k česko-polské hranici z jiného směru. Když prošla Chrudimí, začala se větvit. „Vytvořila kolonu, která měla dva prvky, jeden byl u Náchoda a druhý u Žacléře,“ řekl Fidler.
Akce Krkonoše byla součástí společně koordinovaného vojenského cvičení několika armád Moskvou vedeného vojenského paktu Varšavská smlouva, a to zemí NDR, ČSSR a SSSR, nazvaného Družba 80. Do pohybu se daly i dvě divize východoněmecké a šest až osm sovětských z Běloruska a Ukrajiny, tedy z tehdejších svazových republik SSSR.
„Rozsahem to bylo srovnatelné s invazí do Československa v osmašedesátém,“ podotkl Fidler.
Polský „osmašedesátý“ se nakonec nekonal
K druhé fázi akce, „frontovému velitelsko-štábnímu cvičení se soustředěním vojsk na území Polska“, nakonec rozkaz nepřišel. Po několika dnech se jednotky vracely do kasáren. Některé útvary Československé lidové armády však až do konce roku 1981 držely pohotovost.
„Druhá fáze trvala celý rok až do vyhlášení výjimečného stavu v Polsku v prosinci 1981. Obě divize byly v kasárnách a kromě toho, že měly zvláštní poplachové směrnice proti Západu, měly i směrnice s názvem Krkonoše. Znamenalo to, že celý rok 1981 byly v neustálé pohotovosti, kdyby bylo potřeba zopakovat prosincovou akci. Samozřejmě šlo o přísně tajnou akci s dvěma nulami na začátku,“ uvedl Fidler.
Ze vzpomínek pamětníků akce Krkonoše, které Post Bellum vyzpovídalo, vyplývá, že československá armáda nebyla na skutečnou bojovou akci připravena právě ideálně.
„Ve vyprávění zaznívá líčení řady nehod tanků i dalších vozidel, některá technika kvůli poruchám nemohla pokračovat a zamrzala, vázlo zásobování, vojáci z některých útvarů byli na cestě i třicet hodin pouze o čaji,“ uvedla Kopřivová.
Cvičení začalo v době, kdy republiku sužovaly silné mrazy klesající až k minus 20 stupňům Celsia a řada vojáků skončila s omrzlinami i amputacemi prstů, protože nebyly stany a panoval zákaz rozdělávání ohně. Podle historiků šlo o svého druhu vůbec nejkomplikovanější akci Československé lidové armády.
„Byl strach, nálada nebyla dobrá. Člověk nevěděl, co bude. Poláci by se s námi asi nemazlili,“ řekl dokumentaristům tehdejší voják Kamil Mihál, který sloužil v prvního tankovém pluku ze Strašic.
František Netušil z Plzně nastoupil povinnou vojenskou službu u ženijního praporu 17. tankového pluku v dubnu 1980. S ním se ocitl v akci Krkonoše.
„Při přesunu vládlo hrozné počasí. Byly mrazy 10 až 15 stupňů pod nulou. Jel jsem na V3S, která měla korbu jen zaplachtovanou. Vpředu u kabiny stála malá kamínka, ale ta neměla šanci prostor vytopit. Nemohli jsme se hýbat a všichni jsme tam hrozně promrzli. Byla mi hrozná zima,“ vzpomínal Netušil, kterému tehdy zbývaly do civilu necelé dva roky.
„Měl jsem u sebe pancerfaust. Věděli jsme, že jedeme na Poláky. Mluvili o tom i důstojníci, občas od nich něco problesklo. Měli také strach. Najednou jsme nebyli kreténi a debilové. Nezapomenu na slova svého velitele: Ještě budete rádi, že máte na hlavách ty ocelový blembáky, teď se vám budou hodit, teď jedete naostro. Z představy, že budeme do někoho střílet, jsem byl úplně schlíplý. Ale byli i tací, kterým to svědčilo, a těšili se, už aby byli v akci,“ pokračoval Netušil.
Organizace Post Bellum od roku 2001 hledá a zaznamenává příběhy pamětníků zlomových momentů minulého století, kterými chce inspirovat ostatní. S Českým rozhlasem a Ústavem pro studium totalitních režimů vybudovala největší veřejnosti přístupnou pamětnickou sbírku v Evropě www.pametnaroda.cz.
