Nad jídelním stolem v domku manželů Kolářových v České Kamenici svítí dvě blonďaté copaté hlavičky. Čtyřletá Ivanka a pětiletá Natálka pečlivě vybarvují omalovánky. Šestiletý Lukáš zvědavě přihlíží a nejstarší, devítiletá Kristýnka, soustředěně dodělává v obývacím pokoji domácí úkoly z českého jazyka a angličtiny. Klasický život početné rodiny žijí u Kolářových už rok.
„Zůstali jsme s manželem sami, dcera se osamostatnila, syn nám před dvěma lety tragicky zahynul a my přemýšleli, co s životem dál. Bylo to kruté období, ale nakonec jsme život nevzdali. I když v sobě pořád máme bolest, rozhodli jsme se, že pomůžeme dětem, o které se vlastní rodiče nemohou nebo nechtějí starat,“ vypráví šestačtyřicetiletá Hana Kolářová.
S přáním věnovat dětem svou péči se obrátili na sociální pracovnice. Rozběhla se nutná úřední mašinerie. „Museli jsme absolvovat nejrůznější testy, naši rodinu úředníci proklepávali, zda jsme spolehliví, a nakonec jsme prošli školením, které nám mělo pomoci cizí děti vychovávat,“ říká Hana Kolářová.
A pak to přišlo. Byli vybráni jako vhodní pěstouni. „Sice jsme neřešili, jaké to budou děti, zda bude jedno, či dvě, ale že dostaneme rovnou čtyři najednou, to nás trošku zaskočilo. Ale kývli jsme na to,“ vzpomíná s úsměvem Hana.
Jde o sourozence, kteří rok žili v Klokánku v Brništi na Českolipsku. „Jejich maminka měla, a asi ještě má, složitý život a o děti se nemůže starat,“ popisuje ve zkratce Kolářová.
Matka se s dětmi stýká a mohly by se jí i vrátit
S dětmi se matka občas stýká, a pokud by si upravila podmínky pro zdárný život dětí, můžou se k ní vrátit. „Já bych chtěl bydlet u maminky, ale tady u té druhé se mi taky moc líbí. A je to moc dobré, že mám dvě maminky, to ostatní děti nemají,“ přemýšlí Lukáš. Letos šel do první třídy a moc se mu tam líbí.
Nejstarší Kristýna je trochu uzavřená. Neštěbetá s ostatními dětmi, sedí u náhradní maminky na klíně a neustále pozoruje hodiny.
„Je čas na naši nejoblíbenější činnost,“ vysvětluje Hana Kolářová. Tou je jídlo. Děti prý bývaly velmi často hladové, a i když už dva roky jsou v péči jiných lidí než vlastní rodiny, obavy z hladu jsou v nich zřejmě zakódované.
„Nejraději máme palačinky a taky dorty, které peče tahle maminka, když máme narozeniny,“ rozsvítí se Lukášovi oči při řeči o jídle a ukazuje na Hanu.
Dvaapadesátiletému Luboši Kolářovi děti tatínku řeknou jen občas, spíš ho oslovují Luboši. Má respekt, děti ho poslouchají. „My ale občas zlobíme,“ přiznává se Lukáš.
Zpočátku děti zkoušely, co si mohou dovolit
Nejhorší zlobivé období už má rodina zřejmě za sebou. „Když k nám přišly, byly tu jako na návštěvě, chovaly se jako na návštěvě, ale když jim došlo, že je tu jejich doma, začaly nám krušné chvíle. Prostě zkoušely, co všechno si mohou dovolit a jakou dávku zlobení vydržíme. Vím, že to zkouší každé dítě, ale když to máte ve čtyřnásobném provedení a najednou, je to kruté,“ směje se Hana Kolářová.
S manželem jsou ve výchově důslední a děti jsou spokojené, šťastné. „Mají všechno, co potřebují, i přemíru lásky. Jsou velmi mazlivé, vyžadují neustálou pozornost. Nemohou se toho nasytit, protože když byly maličké, láska jim chyběla,“ říká Hana Kolářová.
Kolářovi pomáhají čtyřem dětem s odvahou, porozuměním pro jejich vrtochy a hlavně s láskou.
„Ale musím souhlasit s tím, že i děti pomohly nám. I když se smutku po synovi nikdy úplně nezbavíme, nikdy na něj nezapomeneme, ty malé děti nás utvrzují v tom, že život má pořád smysl a vzdát ho by byla hloupost. Pokud ještě umíme někomu pomoci, něco ho naučit, pak má smysl dvojnásob,“ dodává Hana Kolářová.
