Jak jste se stal oblátem?
Pocházím z Rakouska, kde jsem také studoval teologii a na fakultě jsem poznal misionáře obláty a v té době mě velmi oslovila věta z evangelia: „Pán mě poslal, abych chudým přinesl radostnou zvěst.“ A tato věta je také oblátským mottem. To mě zaujalo.
A jak jste se dostal až do Pákistánu?
V roce 1991 jsem byl v Čechách, kde jsem přijal v Kroměříži kněžské svěcení a pak tam 10 let jako řeholník oblát působil. Poté jsem strávil ještě rok v Jeruzalémě a Německu, odkud jsem se ale vrátil na tři a půl roku do naší komunity v Táboře. A pak mě už čekalo šest a půl roku v Pákistánu, s dvouletou přestávkou v Egyptě a Libanonu.
Kdo jsou misionáři oblátiJe to řeholní společenství uvnitř římskokatolické církve, jehož oficiální název zní Kongregace misionářů oblátů Panny Marie Neposkvrněné. Jméno má svůj původ v latině: oblatus znamená darovaný, obětovaný, a tedy i zasvěcený. Obě jména v názvu vyjadřují i charakter společenství: oblátství zdůrazňuje zasvěcení se Bohu skrze čtyři řeholní sliby (slib chudoby, čistoty, poslušnosti a zvláštní oblátský slib vytrvalosti) a skrze intenzivní komunitní život. |
Co jste v Pákistánu dělal?
Byl jsem farářem v poušti. Měli jsme takovou farnost, kde se usídlili místní křesťané, aby obdělávali půdu a poušť zúrodnili, a tak získali vlastní půdu. K pákistánským farnostem také většinou patří škola. A my jsme jich jeden čas měli dokonce deset, což zní velmi honosně, ale mezi nimi byla i škola bez budovy, kde se děti učily pod stromem. Vzdělání je totiž nejdůležitější pro rozvoj místních lidí, jak křesťanů, tak muslimů. A škola je místem, kde církev může sloužit celé společnosti, a také je místem dialogu. Křesťanské děti se učí vystupovat před muslimy a získávají mezi nimi přátele. Katolické školství má mezi muslimy díky své kvalitě velmi dobré jméno.
Jaké byly vaše vztahy s muslimy?
Musím říct, že na pákistánský průměr docela dobré. A to proto, že jsme byli všichni chudí. Tam, kde jsou chudí lidé, chtějí jen jedno: žít důstojně a uživit své rodiny. A navíc jak křesťané, tak muslimové dělali ty stejné práce, byli drobní rolníci.
Měl jste jako křesťanský duchovní kontakt s muslimskými duchovními?
Minimální. Vzpomínám si jen na jednoho, se kterým jsem se občas bavil. Spíš to však byla náhodná setkání. Nebyly mezi námi žádné překážky, ale dialog s nimi jsme nevyhledávali. Spíš jsme se jich báli.
Báli?
V tom smyslu, že člověk tam musí být velmi opatrný, když mluví o náboženství, aby cokoliv nevyznělo jako útok. Mně se například asi třikrát stalo, že k nám do farnosti přišel muslim s žádostí o křest, ale já jsem ho vždy odmítl. Zaprvé to může být past. Ale i kdyby nebyla, a přišlo by se na to, tak je po něm. A pokud jde o mě, tak by mě přinejmenším vyhostili. U nich je konverze k jinému náboženství zakázána. Vysvětloval jsem jim to tak, že jestli o křest opravdu stojí, tak příprava trvá dva roky a ať přijdou za rok. To je překvapilo, protože v islámu stačí jen jednou vyslovit muslimské vyznání víry šahadu, a to stačí.
A setkali jste se někdy s fyzickým útokem?
V naší oblasti naštěstí ne, ale jsou oblasti, kde je to mnohem těžší. U nás jsme si mohli na svém pozemku normálně vybudovat kostel a na ten běžní muslimové nezaútočí. Mají ho v úctě jako místo modlitby. Stejně i mě jako duchovního, i když křesťanského.
Oddával jste smíšená křesťanskomuslimská manželství?
Ne, nikdy. Obě komunity jsou v tomto směru uzavřené. Jednou se stalo, že náš kluk, křesťan, utekl s muslimkou, a to se naše komunita velmi bála. Z toho mohl být pogrom.
Až pogrom?
Je to totiž zakázáno. Muslim si může vzít křesťanku, ale ne naopak. Protože na celém Východě je to tak, že otec určuje náboženství rodiny a dětí. Ten případ nakonec dopadl tak, že se je náš farník společně se spřáteleným muslimem vypravili hledat po celém Pákistánu. Nakonec je našli u příbuzných a přivedli nazpět. Tu dívku odevzdali nazpátek její rodině. Také se ale několikrát do roka stalo, že se křesťanské dívky, co pracovaly v továrnách na zpracování bavlny, zamilovaly do nějakého muslima a v noci za ním utekly. V tu chvíli už nemůžeme dělat nic. Veškerý kontakt je pak ztracen.
Když jste se stal misionářem oblátem, toužil jste působit ve vzdálených zemích?
Ani ne. Myslel jsem si, že zůstanu v Rakousku a budu pracovat s lidmi na okraji společnosti. Pak jsem byl vyslán do Česka, protože proč by Rakušana posílali někam na Východ, když někoho potřebují v Česku. Ale byla ve mně pořád taková silná touha sloužit těm úplně nejchudším. A touha působit v muslimské zemi přišla až později, vlastně po útocích z 11. září 2001. Pak jsem své představené sám prosil, abych mohl odejít do muslimské země.
A proč jste se vrátil nazpět do Čech?
Naše tamní komunita za tu dobu vyrostla a má už své pákistánské kněze. Ten čas s Evropanem byl jen intermezzo.
Jaký pro vás ten návrat je?
To je velmi niterná otázka, na kterou nemám zatím odpověď. Od února se tu rozkoukávám, působím ve farnosti a poznávám místní lidi. Zatím mám docela čas na modlitbu, což je po těch posledních hektických letech potřeba. Čekám na to, co mi tu Bůh přichystá.
