„Jedeme do Maďarska. Víc nevím,“ říká řidič jednoho z chorvatských autobusů. To samé potvrzuje i skupina policistů koordinující přesun. Jestli jedou jen za hranice, do Budapeště nebo je odvezou i do Rakouska, nikdo neví.
Policisté procházejí tábor a hlásí, že se lidé mají vydat na cestu do Maďarska. Z vesnice Beli Manastir postupně odjíždí jeden autobus za druhým. Na hraničním přechodě Baranskjo Petrova Sela, kam všechny navádějí, se však cesta zasekává (víc o exodu uprchlíků z Chorvatska do Maďarska zde).
Podle připraveného plánu měla policie vždy pustit jeden autobus na hranice, kde by si uprchlíci přesedli z chorvatského do maďarského autobusu a pokračovali by dál. Přes hranice však projíždí jen několik autobusů a z ostatních přijíždějících se mezitím tvoří kolona.
Kolem sedmé hodiny večer už čítá kolem dvaceti pěti vozů a ani se nehne. Policie odmítá poskytovat informace a jeden z autobusů zastavuje přímo uprostřed hraničního přechodu. „Kam jedeme?“ „Kam nás vezou?“ „Berou otisky prstů?“ zastavují nás postupně jednotliví běženci s otázkami.
U přechodu je přistavená záchranná služba. Jednoho chlapce si hned berou do péče zdravotníci, jiní muži zase žádají o obvazy, aby si mohli převázat chodidla, která mají kvůli dlouhé cestě zafačovaná. Kolem autobusů i v nich je plno dětí. Některé berou celou cestu jako zábavu, jiné pospávají. Z jednoho autobusu vynese muž teprve čtrnáctidenního chlapečka. „Narodil se ještě v Sýrii. Jmenuje se Jamen,“ říká nervózní otec a předává plačící dítě zdravotníkům. S sebou má ještě ročního Ibrahima.
Ujel jim vlak na Západ, zůstali na hranicích. Máme strach, říkají
„Utekli jsme jen šest dní po porodu,“ říká lámanou angličtinou Syřan. Na přechod v Baransjko Petrova Sela se přitom vůbec nemuseli dostat. Před dvěma dny byli už na maďarské straně v Rozske. Ujel jim však vlak do Rakouska, a tak se museli vrátit do Srbska a poté do Chorvatska.
Do Maďarska přes Chorvatsko
Zdroj: ČTK |
S přibývajícím časem, tmou a beze změny situace roste nervozita. „Začíná být tma a zima. Bojíme se, ženy pláčou. Řekli nám, že pojedeme do Rakouska, ale nevíme, co bude,“ rozčiluje se Mohamed ze Sýrie. „Proč nejedeme? Potom, co bylo v Rozske máme strach. Chápete?“ přidává se jeho kamarád stojící vedle.
Naráží tak na incident, při kterém Maďaři použili proti uprchlíkům bez rozdílu slzný plyn poté, co po nich někteří házeli lahve a kamení.
„Maďarsko bere rukojmí. Nám nikdo nic neřekne. Kdyby šlo jen o mě, ale máme tu rodiny a děti,“ pokračuje Mohamed. Sami prý nechápou co je za problém. Nikdo z jeho přátel prý nechce v Maďarsku zůstat, ale jen projet.
Ve škarpách ve směru k hranicím si mezitím někteří uprchlíci rozložili spacáky. Někteří si zpívají, jiní pospávají. Po hodinách čekání, kolem deváté večer, se věci začínají dávat do pohybu. Mluvčí maďarské vlády oznamuje důvody zdržení a potvrzuje, že autobusy projedou.
Zůstanou u nás v táborech, rozhodli Maďaři
Zamítá však, že by mohli uprchlíci pokračovat kamkoliv dál než do Maďarska. „Vezeme je do třech určených táborů na západě země, kde jim bude poskytnuto přístřeší, zdravotní péče a jídlo. Budou registrováni a mohou zde čekat, jak dopadne řízení. Ze země však nesmí,“ uvedl na improvizovaném tiskovém briefingu na hranicích mluvčí maďarské vlády.
Krátce po brífinku se autobusy hnuly a začaly pomalu popojíždět. Policie začala pouštět přes přechod i osobní auta, pro která byl vjezd v době odbavování autobusů zakázán. Celkem by mělo skrze přechod projet několik tisíc lidí.
Jak se však bude situace dál vyvíjet a zda bude přechod otevřený či zavřený, se neví. Stavba maďarského plotu mezitím pokračuje. Nedokončený úsek by měl být hotov v řádu hodin, nejpozději dnů.
