Prezident Miloš Zeman tento týden navštívil Ázerbajdžánskou republiku a může si tak ze svého plánu zahraničních cest odškrtnout další položku. Jeho kancelář mu tentokrát naplánovala klidnější tempo - do Baku přicestoval v pondělí a do Prahy se vrátil až ve čtvrtek.
V tomto čase se stihl například několikrát sejít se svým protějškem Ilhamem Alijevem, podepsat Deklaraci o strategickém partnerství mezi oběma zeměmi, pohovořit se studenty, zúčastnit se česko-azerského podnikatelského fóra a také poradit českým podnikatelům, kteří nenajdou na místním trhu příležitost, ať raději spáchají sebevraždu.
Při bližším pohledu má návštěva Baku mnohé společné rysy s předchozími cestami hlavy českého státu. I v tomto případě jde podle Hradu především o podporu tzv. ekonomické diplomacie, tedy úsilí o státní pomoc podnikům a podnikatelům, kteří chtějí pronikat na cizí trhy, případně o lákání cizích investic do České republiky.
A podobně jako u cest do Moskvy nebo Pekingu se zdá, že pan prezident naplňuje i druhou ze svých priorit. Tu formuloval v rozhovoru pro rádio F1, když vyjádřil touhu mít na hrobě nápis „Zde leží člověk, který každého blbce rozzuřil do nepříčetnosti“. Těžko říct, zda Miloš Zeman takové blbce vidí mezi ochránci lidských práv a evropskými politiky. Jisté ovšem je, že právě z těchto kruhů se mu za cesty do autoritářských a diktátorských zemí pravidelně dostává silné kritiky a jejich podráždění setkáním s Ilhamem Alijevem nepochybně přiživil.
Vladimír Votápek Analytik Vladimír Votápek Analytik mezinárodních vztahů a bývalý generální konzul ČR v Ruské federaci. Je pravidelným hostem v elektronických médiích, kde komentuje vývoj v prostoru bývalého Sovětského svazu. |
Ázerbajdžánská republika je stát, ležící na pobřeží Kaspického moře, sousedící s Ruskem, Gruzií, Tureckem, Arménií a Íránem a disponující velkými zásobami ropy a zemního plynu. Má proto strategický význam nejen pro své sousedy, ale i celé mezinárodní společenství.
Zemi už od šedesátých let minulého století (s výjimkou let 1987 - 1993) vládne klan Alijevů. Hejdar Alijev, ještě jako místní šéf KGB (od roku 1966) a poté první tajemník ÚV komunistické strany Ázerbajdžánské SSR (od roku 1969), vybudoval pod rouškou boje proti korupci velmi efektivní mafiánskou strukturu, kterou úspěšně rozvíjel i poté, co jej Michail Gorbačov odstavil od moci. I díky tomu se dokázal vrátit na politický vrchol, když byl v roce 1993 zvolen prezidentem republiky.
Alijev starší následně zavedl takovou stabilitu politického systému, že se mu nejen podařilo nejvyšší post udržet dalších deset let, ale po jeho smrti tento úřad zdědil jeho syn, současný prezident Ilham Alijev.
Na příkladu dynastie Alijevů se výmluvně ukazuje slabá stránka monarchií, které se z nějakých důvodů chtějí tvářit jako demokracie a proto nutí vládnoucí elitu, aby testovala loajalitu svých poddaných pravidelnými volbami. Ať už je místní politický režim jak chce pokroucený a sešněrovaný, vždy se najde několik pošetilců, kteří vezmou vážně slova ústavy a domáhají se svých práv, kritizují korupci a podobně.
Systém proti nim obvykle rychle zakročí a ukáže jim jejich místo, ale podobné represe pravidelně vyvolávají kritiku ze strany lidskoprávních organizací a poškozují image systému navenek a do jisté míry i doma. Posledním takovým příkladem je rezoluce Evropského parlamentu, která odsuzuje systematické porušování lidských práv v Ázerbajdžánu.
Naši poslanci v Bruselu mj. požadují, aby byli bez odkladu propuštěni političtí vězni jako ředitelka Institutu pro mír a demokracii Lejla Junusová a její manžel Ari, profesor historie, nebo novinářka Chadídža Ismailová, snažící se odhalovat korupci. Evropští zákonodárci také zrušili plánovanou cestu parlamentní delegace do Baku a vyzvali Evropskou komisi, aby zastavila vyjednávání s Ázerbajdžánem o podpisu dohody o Strategickém partnerství.
Pořádky v této nejbohatší zakavkazské zemi výmluvně popisují depeše z velvyslanectví USA, zveřejněné na Wikileaks. Jedna z nich, pocházející ze září 2009, prezidenta Alijeva srovnává s mafiánskými bossy ze světově známé knihy Kmotr. Podle pozorovatelů v Baku se správa země podobá feudalismu ve středověké Evropě. Hrstka navzájem provázaných rodin ovládá celé regiony a sektory ekonomiky. Tyto rodiny navzájem spolupracují, využívají vládních mechanismů a zabraňují tak nežádoucím zahraničním konkurentům vstoupit na ázerbájdžánský trh.
V tomto smyslu může mít podpora českého státu, vyjádřená návštěvou pana prezidenta, skutečně pozitivní vliv na některé konkrétní podnikatelské aktivity - prostě proto, že otevřením dveří do prezidentské administrativy jim poněkud sníží „transakční náklady“.
Jinou otázkou ovšem je, zda by pro českou ekonomiku jako celek nebylo naopak výhodnější přispět k narovnání právního a ekonomického systému v Ázerbajdžánu například tím, že dáme jasně najevo, že systém vládnoucí v této na suroviny bohaté zemi představuje slepou uličku.
Jsem přesvědčen, že i pan prezident jako bývalý prognostik ví, že pro ekonomiku jako celek je mnohem důležitější nastavení rovného a konkurenčního prostředí, motivujícího co největší počet podnikatelů ke zvýšení aktivit, než pokřivený a zkorumpovaný systém, který sice umožňuje obohacení několika hráčům, ale jako celek je neefektivní a vývoj ekonomiky poškozuje.
