Rozuzlení je pořád stejně v nedohlednu. Přibývá jen studií, analýz a dokumentů, které posuzují, co by této zemi a Mostecku prolomení limitů sebralo nebo přineslo.
Hra, kterou s námi politici hrají, už je trapná. Debata o limitech je napínavá asi jako Cimrmanovo drama, v němž se střídají fáze očekávání a fáze zklamání. Trvá bohužel desátý rok.
Jen pro osvěžení paměti: s pochybností, zda je správné nechat na Mostecku navždy pod zemí nějakých 900 milionů tun uhlí (umožnily by prodloužit těžbu v severních Čechách asi do roku 2055, zhruba o čtvrtstoletí), přišel poprvé expremiér Jiří Paroubek. Od té doby se u nás vystřídalo celkem sedm vlád, jež všechny slibovaly o limitech rozhodnout. Jasno není dodnes.
Mohlo by to být směšné. Ale není. Deset let tonou v nejistotě dvě těžařské firmy – státní Severočeské doly a soukromá SevEn ovládaná miliardáři Pavlem Tykačem a Janem Dienstlem. Jasno nemají teplárny, které dnes vyrábějí teplo z uhlí a pokud limity zůstanou zachovány, budou se už brzy muset chystat na náhradu (což představuje v souhrnu miliardové investice).
A v mlze tápou i tisíce Severočechů. Zvlášť nepříjemné je to pro obyvatele městečka Horní Jiřetín, jež by v případě prolomení limitů na dole ČSA muselo těžbě ustoupit a jeho občané by se museli vystěhovat.
Bezbolestné řešení neexistuje
Proč politici rozhodnutí neustále odkládají, je jasné: ani jedno řešení, které ohledně limitů přichází v úvahu, není bezbolestné.
Když limity zůstanou, přijde na Mostecku o práci několik tisíc lidí. Teplárníci budou muset ve velkém investovat do svých systémů a statisícům lidí v zemi kvůli tomu zřejmě zdraží teplo. To vše přinese sociální problémy, které bude muset stát řešit.
Když limity padnou a těžba se rozšíří, utrpí krajina a ovzduší. Zhoršené životní prostředí s sebou nese dopady na zdraví, vyšší nemocnost a úmrtnost. Náklady na řešení negativních dopadů těžby při úplném prolomení limitů spočítali vědci z Karlovy univerzity čerstvě na 39 miliard korun, podstatnou část z toho bude muset hradit stát, tedy daňový poplatník.
Každá z uvažovaných variant – tedy úplné zrušení limitů, jejich úplné zachování i částečné prolomení jen na dole Bílina, kde těžbě nebrání žádné obydlené domy – je pro někoho výhodné, pro někoho nevýhodné. Ten, kdo bude spokojen, bude nejspíš mlčet. Ten, koho rozhodnutí poškodí, bude dozajista křičet. Jak horníci, tedy odpůrci limitů, tak ekologičtí aktivisté, tedy jejich vášniví obhájci, umějí křičet hodně hlasitě. A pak tu jsou byznysové zájmy těžařů a teplárníků. Ti sice moc nekřičí, zato mají na politiky jiné, účinné páky.
Zbabělost
Jak léta běží, evropská energetika se mění a význam spalování hnědého uhlí slábne a slábne. Mluví to spíš pro zachování limitů. Ale bude to stát peníze a budou s tím komplikace.
Ať vláda rozhodne jak rozhodne, bude svůj verdikt muset obhajovat před halasnými kritiky. A může se spolehnout, že opozice ji kvůli zpolitizovanému a mediálně propranému tématu roznese na kopytech.
Politikům se do kyselého jablka kousnout nechce. Dá se to pochopit, nedá se to schvalovat. Nerozhodnout o limitech, nebo rozhodnout jen částečně o těžbě na dole Bílina a odložit problematičtější otázku limitů na dole ČSA za horizont roku 2020, až bude u vesla další politická garnitura, jak to navrhuje ministr průmyslu Jan Mládek, je obyčejná zbabělost.
Nedokáže-li tato vláda jasně rozhodnout o tak důkladně zanalyzované a zdokumentované věci jako jsou limity, nedokáže rozhodovat ani o mnohem zásadnějších, naléhavějších a zcela neprobádaných dilematech, jako je vztah k uprchlíků či Evropské unii.
Jednoduchá řešení prostě v některých případech neexistují. Ale vyhýbat se jim z neochoty nést důsledky, tu skutečně není hodno lidí, kteří chtějí vést tuto zemi.
