Kde přesně jste překročil hranici?
Šel jsem ze srbské vesničky Horgoš, odkud uprchlíci přecházejí hranici do Maďarska, do místa jménem Röszke. Podél hranice jsou samozřejmě ploty, které se prostě nedají překonat, na kruzích jsou žiletky. Ale právě na tomto místě přetíná plot železnice, po které uprchlíci utíkají. Ta železnice je odporná, plná odpadků, které uprchlíci odhazují, konají tam potřebu.
Jak to probíhalo?
Přidal jsem se k uprchlíkům z Konga. Když jsme přecházeli srbskou hranici, nenastal žádný vážný problém. Stojí tam celníci, dívají se na vás, prohlídnou vám doklady, ale nechají vás jít. Pak jsme šli asi kilometr po železnici a už zdálky jsem viděl, jak na maďarské hranici stojí policisté. Šel jsem až za tou skupinou z Konga, abych viděl, jak to bude probíhat. Policisté nám šli naproti a snažili se, aby na jednoho migranta byl jeden policista.
Říkal jste, že jste šel s uprchlíky z Konga, reagovali policisté na vás nějak osobně?
Na první pohled na mě viděli, že nejsem typický uprchlík. Řekl jsem jim, že jsem žurnalista z České republiky. Začali se smát, že jsme rodina a ptali se, proč jdu ze Srbska. Vysvětloval jsem jim, že jsem chtěl přejít s uprchlíky srbskou hranici. V tu chvíli nastal problém. Říkali, že jsem tu hranici překročil ilegálně a začali svolávat další policisty. Asi měli radost, že někoho chytili, natož když jsem běloch. Mluvili maďarsky a byl jsem z nich v tu chvíli úplně vyřízený. Když jsem pochopil, že by z toho mohl být problém, předstíral jsem, že jim nerozumím, takže mě nechali jít. U maďarských policistů bylo vidět, jak se chovají k uprchlíkům povýšeně a zesměšňují je. Otevřeně dávali najevo, že je považují za méněcenné.
Překvapilo vás tam něco?
Když jsem viděl ty lidi, byl to zoufalý pohled. Jel jsem tam s takovým tím předpokladem, že jsou to lidé, kteří se sem hrnou, aby využili benefity, které evropské země nabízejí. Ale když jsem je naživo viděl, mohl jsem je jen litovat. Nikdo by se dobrovolně nevydal na takovou potupnou cestu. Jsou to opravdu lidé, kteří už ve své zemi nedokáží žít, tak radši přetrpí tu cestu. V uprchlickém táboře jsem viděl třeba ženu s dvouměsíční holčičkou. Ta rodina se musela vydat na cestu hned poté, co se dítě narodilo. A za svůj dvouměsíční život poznalo jen pochod ze Sýrie do Maďarska.
Mluvil jste s nějakými uprchlíky?
Dal jsem se do řeči se skupinkou asi deseti lidí z Pákistánu, kteří říkali, že utíkají před Talibanem. Sice přišli společně, ale každý chce zamířit do jiné země. Dva chtějí do Itálie, začít tam nový život a pracovat, aniž by měli v zádech Taliban. Další chce do Kanady, jelikož slyšel, že je to krásná a vstřícná země.
26. srpna 2015 |
