Předseda Sudetoněmeckého zemského spolku Bernd Posselt se piety k uctění obětí Ústeckého masakru z 31. července 1945 neúčastnil poprvé. Několik desítek německých obětí násilností ze strany Čechů přijel připomenout už počtvrté, ale včerejší vzpomínkové akce na mostě Edvarda Beneše si považuje.
„Konečně k tomuto tématu mluví obě strany stejným jazykem,“ uvedl v rozhovoru pro MF DNES Posselt.
Čím tedy pro vás byla tato pieta výjimečná?
Ze dvou důvodů. První důvod je ten, že jde o 70. výročí této události. A v současné době se mění celková atmosféra v České republice k lepšímu. Konečně se tímto tématem - poválečný postoj Čechů vůči Němcům, násilnosti a odsun - česká veřejnost zabývá. Dříve jsme měli dojem, že jsme tu na nějakém ostrově, českou společnost to nezajímalo. A tohle se změnilo k lepšímu.
A jaký je ten druhý důvod?
Poprvé jsem tu mohl být společně s nejvyšším představitelem města. Paní primátorce Věře Nechybové bych tímto chtěl poděkovat za její odvahu, že tu byla. Obdivuji ji.
Říkal jste, že postoj české veřejnosti k poválečné česko-německé otázce se zlepšil. Co je podle vás příčinou toho zlepšení?
Stačí, když zmíním pár příkladů z posledních dvou měsíců. V květnu jsem byl v Brně, kde vrcholila pouť smíření k uctění památky obětí odsunu tamějších Němců.
Také chci připomenout květnovou videozdravici českého vicepremiéra Pavla Bělobrádka, kterou poslal na Sudetoněmecký sjezd v Augsburgu. Předminulý týden byl navíc vicepremiér Bělobrádek jako první představitel české vlády v Sudetoněmeckém domě v Mnichově, kde uctil německé oběti odsunu. To jsou příklady sblížení.
Ale na druhé straně k tomu i my přidáváme to pozitivní, protože se chceme přiblížit českému národu. Nicméně samozřejmě se najdou lidé, kteří kritizují pana Bělobrádka i mě. Ale my musíme postupovat vpřed, protože nám jde o stejnou věc, kterou je společná Evropa.
Jsou tedy vzájemné vztahy ve věci poválečného chování Čechů vůči Němcům ideální, nebo se dají ještě zlepšovat?
Mohou se pořád zlepšovat. Pořád zůstává na obou stranách mnoho lidí včetně politiků, kteří mají z tohoto tématu strach. A to není normální. Ten strach se dá odstranit jedině tím, že se zástupci obou stran budou často setkávat a společně o tom tématu mluvit. Příkladem je třeba Hanuš Adamec (člen Kulturního sdružení občanů německé národnosti, které pietu organizuje, pozn. red.), který mluví se všemi. A takhle člověk získá důvěru.
Jak se vlastně díváte na událost samu, k níž došlo 31. července 1945 a jež vešla ve známost jako Ústecký masakr?
Já jsem politik, ne historik. Okolnosti té události znám, ale pokud bychom se měli bavit věcně, kolik například bylo obětí, tak to musíme nechat na historicích. Náš úkol je najít k té událost správný přístup. V první řadě se musíme poklonit před těmi, kteří tu přišli o život.
Vnímáte Ústecký masakr jako historickou vinu Čechů na Němcích?
Ne, ale byla to akce nasměrovaná proti Němcům. Ale samozřejmě takové události byly i ze strany Němců vůči Čechům či vůči Židům. Přesto není možné odůvodňovat zločin tím, že se předtím stal jiný zločin. A hlavně jde o to, aby se něco takového už nikdy neopakovalo.
Je Ústecký masakr a pieta tématem, o kterém se v Německu mluví?
V pátek byly všechny německé noviny plné této události. A mělo to pozitivní nádech ve vztahu k myšlence vzájemného vyrovnání. Konečně k tomuto tématu mluví obě strany stejným jazykem.
