Jonathan Pollard uměl obstarávat tajné dokumenty rovnou v celých pytlích, a byl tak nejvýkonnějším špionem, jakého v té době Amerika měla - jen o tom nevěděla, protože byl špionem proti ní.
Byl však agentem jako z komedie, protože místo Sovětům nebo Číně nosil metráky papírů nejbližším spojencům Ameriky.
Jeho systém byl geniálně jednoduchý, přesto nevzbudil podezření, protože nadřízení o něm soudili, že na to, aby byl krtkem, jak se špionům ve vlastních řadách říká, je příliš hloupý a zmatkující.
Nebyl. A dostal za to doživotí. Teď ho snad po třiceti letech pustí, takže bude moci odletět do Izraele, pro který ty tašky a pytle tajných dokumentů obstarával.
Špionáž na běžícím pásu
Bylo jich tolik, že si izraelská tajná služba musela ve Washingtonu najmout vedle konspiračního bytu, kde jí Pollard papíry předával, ještě jeden. V obou byly kopírky, na nichž izraelští agenti přefocovali americké tajnosti, zatímco Pollard čekal na pohovce. Byla to špionáž na běžícím pásu.
Skončila jednou v sobotu, kdy si Pollardův šéf potřeboval něco dodělat v kanceláři a objevil na jeho stole dokumenty, které Pollard vůbec nepotřeboval.
Pollard byl analytikem zpravodajského oddělení válečného námořnictva. Vyvalený šéf prohrabal stůl a našel tam podobných tajností spoustu. Začalo vyšetřování, které vyvrcholilo hořce komickou scénou 21. listopadu 1985, při níž se Pollard snaží získat azyl na izraelské ambasádě, ale stráž ho vyhodí.
Při vyšetřování Pollard řekl všechno, protože byl americký vlastenec. Ale náklonnost k Izraeli byla ještě větší, a tak nemohl snést, že americké tajné služby dávají Izraeli jen část toho, co vědí. Rozhodl se, že zbytek tedy zařídí sám.
Peníze mu museli nutit
Na první předávku přinesl pět tašek, aby Izraelci viděli, že to myslí vážně.
Za sedmnáct měsíců dodal všechno možné od plánů egyptské protivzdušné obrany po vojenské zprávy, které chodily z amerických ambasád na Blízkém východě.
Pollard je vynášel po stovkách a všechno mu procházelo, přestože v kanceláři měl s nadřízenými jeden problém za druhým kvůli svým výstředním nápadům. Například se jako specialista na východní Karibik objednal u nejvyššího velitele námořního zpravodajství, aby šokovanému admirálovi předložil zcela nesmyslné plány na jakousi operaci v Jižní Africe.
Pollard byl agent ze srdce, od Izraelců nechtěl ani dolar. Ti mu museli přímo vnutit měsíční gáži 1 500 dolarů, protože věděli, že placený agent je víc jejich. Taky mu dali prsten s brilianty pro jeho ženu.
Ale ze zázračného agenta Pollarda se brzy stal jediný špion odsouzený v Americe za špionáž ve prospěch spojenecké země.
A velký izraelský problém.
Nová identita: Danny Cohen
Až Pollard odletí do Izraele, konečně se zahladí aféra, která zatěžovala vztahy obou zemí desítky let. Američané byli vztekem bez sebe, že si Izraelci dovolili naverbovat jim přímo pod nosem jejich vlastního člověka jako svého špiona.
Každá nová izraelská vláda marně žádala Američany, aby Pollarda propustili. Teď se to stane, ale všichni usilovně popírají, že je to bolestné vyplacené Amerikou za jadernou dohodu s Íránem, která se Izraeli nelíbí.
Po celou dobu se řešilo, zda byl Pollard padouch, nebo hrdina. Ať tak či tak, až teď šedesátiletý muž přistane v Izraeli, přestane existovat.
Stane se Danny Cohenem. To je jméno, na němž se s Izraelci dohodl tehdy dávno, když začínal svou krátkou dráhu nejlepšího amerického špiona, jenž sloužil jiným.
