Jaroslava Kostašová podle vlastních slov toužila odjet z Ukrajiny, kde bydleli ve městě Dubno, už dávno. Původem pochází z České republiky, v dětství sem jezdila za babičkou a s rodiči doma udržovali některé české tradice.
„Mluvili jsme česky, vařili jsme česká jídla, scházeli jsme se s lidmi s českými kořeny z dubenského sdružení Stromovka,“ řekla.
Západoukrajinské Dubno se manželé Kostašovi rozhodli opustit zejména kvůli ozbrojenému konfliktu. „Když žijete v zemi, kde je válka, nevíte, kde se zastaví,“ popisovala své obavy Kostašová.
Ačkoli se bojů s manželem neúčastnili, nepokoje se jich nepřímo týkaly. „Mnoho mladých lidí z okolí odcházelo na frontu. Někteří se nevrátili, jiní byli zranění, přišli například o nohy. Bylo to těžké morálně i psychicky,“ sdělila.
Stejně jako další, kteří nemohli nebo nechtěli nastoupit do armády, podporovali Kostašovi vojáky alespoň finančně. „Všichni se snažili zabránit tomu, aby se boje dostaly dál,“ vysvětlila Jaroslava Kostašová.
Příležitost opustit Ukrajinu se naskytla díky snaze vedení Pardubic pomoci alespoň omezenému počtu volyňských Čechů s přestěhováním do Čech. O této možnosti informovala Kostašovy rodina Soldátkových, která se s pomocí pardubického magistrátu přistěhovala z Dubna do Dražkovic na začátku října loňského roku.
„Dostala jsem zprávu od tajemníka Michala Zitka z vedení města, kterému patří naše velké díky, domluvili jsme se a po Velikonocích jsme se s manželem přijeli podívat na byt, který nám město na rok půjčilo,“ uvedla Kostašová.
Shánějí práci a pilují češtinu
Manželé nyní v Pardubicích žijí půl druhého měsíce. „Líbí se nám tady, líbí se nám ten klid. Překvapila nás vstřícnost lidí, s nimiž jednáme, všichni jsou moc milí,“ řekla Jaroslava Kostašová. Oba jsou vděční především za pomoc města. „Pardubice se o krajany starají soukromě, mohou být vzorem pro všechna města,“ ocenila iniciativu členů magistrátu.
Na Ukrajině působili jako učitelé cizích jazyků, nyní poznávají Pardubice a kraj, shánějí práci a zdokonalují své znalosti češtiny. „Když jdeme po ulicích, čteme cedule, všechno, co je kde napsané, a snažíme se slova správně vyslovovat. Večer docházíme na kurzy českého jazyka,“ řekla Jaroslava Kostašová.
