Nejprve v gulagu a potom na frontě nevěděl, jestli je neděle nebo pondělí, jestli jsou Vánoce nebo Nový rok. Válečný veterán Vasil Timkovič zažil ve svém mládí strašné okamžiky a byl mnohokrát blízko smrti. Je už jedním z mála pamětníků, kteří prošli po boku generála Svobody celou východní frontu až do Olomouce.
Vasil Timkovič (vpravo), jeden z hrdinů bojů druhé světové války,
„Bojovali jsme za vlast, nasazovali jsme životy, ale to je všechno. Bojovníci, kteří jsou ještě naživu, nejsou doceněni,“ říká plukovník ve výslužbě 92letý Vasil Timkovič, který pochází z Podkarpatské Rusi.
Strávil jste tři roky v gulagu, jak jste se v něm ocitl?
Koncem roku 1939 jsem spolu se dvěma spolužáky z gymnázia v Mukačevu překročili hranice, ale zadrželi nás Sověti. Hnali nás pod hrozbou zastřelení do lágru za ostnaté dráty ve Lvově, ve druhé polovině byla spousta Poláků i Němců. Po měsíci nás naložili do dobytčích vagónů, na cestu do věznice v Charkově nám dali slanečky, ale vodu ne. Ve vězení nešlo spát na zádech, jen na boku - na povel se všichni najednou otáčeli na druhý bok. Vždycky po půlnoci nás vodili na výslech a chtěli dokázat, že jsme špioni. Odsoudili nás do gulagu na tři roky za ilegální přechod hranic. Jednoho negramotného Rumuna zavřeli za totéž na 20 let.
Jak vzpomínáte na cestu do sovětského lágru?
Nejprve nás převezli v dobytčích vozech do Archangelsku, pak přes Bílé a Barentsovo moře na nákladní lodi do ústí řeky Pečory. Následoval pochod do tajgy, kdo nestačil, s tím zůstala stráž a za chvíli jsme slyšeli prásk, prásk. Toho člověka jsme už potom nikdy neviděli. Druhý den jsme se ocitli za ostnatým drátem, na každém rohu tam byla rozhledna a bachaři s kvérem. Zavšivení a hladoví jsme vstávali brzy ráno do práce. Nebyl jsem ale schopen plnit normu, nedostal jsem tak denní příděl, který činil 700 gramů černého chleba, ale jen 300 gramů, a ten mi ještě občas někdo ukradl...
Museli jste pracovat, ač jste byli vysílení. Co konkrétně jste „vyfasovali“?
Káceli jsme les a dobývali pařezy, všechno ručně. Planýrovali jsme půdu pro trať, která vedla přes celou tajgu ze severu na jih. Bylo nás tam více než sto tisíc. Podmínky byly strašné. Z tajgy jsem se potom dostal až do tundry. Už ale jako „odchoďar“, byl jsem tedy na odpis. Ale všechno jsem přežil. Až vojenský atašé a velitel mise Československé armády v Moskvě Heliodor Píka byl schopen tamní vedení přesvědčit, že nejsme jako Maďaři či Rumuni, ale že jsme Čechoslováci - přátelé Rusů. Proto po odpykání trestu přijela v roce 1943 souprava s uhlím, nasedli jsme na vagóny a jeli do Buzuluku, kde jsme dostali uniformu.
Kam vás v armádě zařadili?
Byl jsem u dělostřelectva, houfnic a minometů velitelem spojovacího družstva a pak zástupcem velitele spojovací čety.
Co si vybavíte při vzpomínce na válečnou frontu?
Jen samá negativa. Věčně jsme byli hladoví a zavšivení a nevěděli, dokdy zůstaneme naživu. Někdy jsme ještě v Rusku dostávali vodku a připíjeli jsme si slovy „Na zdraví - dneska pijem, zítra hnijem!“ Projít bojem přes tisíc kilometrů a zůstat naživu je skutečně náhoda.
Kdy jste byl nejblíž smrti?
To bylo několikrát. Začnu v Polsku, to bylo jaro 1944. V jedné vesnici jsme natáhli linku na pozorovatelnu, jenže ta nám nefungovala, byla poškozená od dělostřelectva. Najednou jsem slyšel hvízdot letících min, tak jsem bleskově vlezl pod břicho zabitého koně a střepiny přeletěly kolem, nebyl jsem raněný. Potom jsem vzal drát a šel dál. Došel jsem až na pozorovatelnu, kde byli všichni mrtví. Velitel pátračů, spojka, pozorovatel i telefonista... Vylezli ze syrového bunkru na slunce a zasáhla je zbloudilá mina, nikdo už se nedozví, zdali to byla naše či nepřátelská.
Dá se říci, kolik mrtvých jste viděl?
Strašně. Když jsme nastupovali na Kyjev a prolomila se fronta, Němci utíkali, sovětské tanky je pronásledovaly a těla včetně střev Němců se namotávaly na jejich pásy. Po příkopech ležela jejich rozpáraná těla, do kterých předtím rudoarmějci nacpali miny. Jednou naší jednotce letadlo rozbilo trať vpředu i vzadu. Nejprve jsme se schovali do kukuřice, noc byla jasná. Pak jsme si řekli, že už nic nepřiletí, ale po půlnoci to vypuklo. Nejdřív zvuk letadla, lehl jsem si na podlahu vagónu a řekl si, děj se vůle boží. Najednou bum bác, do sousedního vozu spadla bomba, vše lítalo, hořelo, po poli běhala hořící těla. Bylo tam 44 mrtvých, které jsme pohřbili do společného hrobu, a 46 zraněných.
Kudy vaše jednotka postupovala?
Naše brigáda o čtyři a půl tisících vojáků postupovala přes Kyjev nejdřív na Vasilko a Źitomír. Tanky byly drahé, peníze nebyly, z našeho žoldu jsme se na ně skládali. Každý jsme pak nějak pojmenovali - jeden se například jmenoval Jánošík. Nemohli jsme se dostat na naše území, protože bylo hodně bráněné Němci, kteří si tam vybudovali silné opevnění a vyhovoval jim terén. Měli jsme tenkrát velké ztráty a trvalo několik měsíců než jsme se dostali na naše území.
Co si vybavíte z bojů na Dukle?
Vzpomínám, jak jsem byl na pozorovatelně, držím u ucha sluchátko a najednou slyším hlas, který několikrát opakuje „Odstěhuj se!“ Opakovalo se to dlouho, už mě to otravovalo, tak jsem vzal telefon a uzemnění a odstěhoval se asi 300 metrů jinam. A najednou na místo, které jsem opustil, práskla mina. Byl to zázrak, hlas nějakého ochránce, protože to předtím nebyl hlas někoho po telefonu, bylo to zázračné dílo. Kdybych ten hlas neuslyšel, už bych tady dávno nebyl.
Bojovali jste i na Slovensku. Kde konkrétně?
Mířili jsme na Liptovský Mikuláš a pak na Vrútky, kde kladli Němci obrovský odpor. Abychom měli výhled na Žilinu a silnici, zorganizovali jsme tamní obyvatele a se šesti páry volů jsme tahali techniku do hor. Zatímco dole všechno kvetlo, nahoře jsme se brodili ve sněhu. Měli jsme bezvadný výhled na silnici a na Žilinu, ale kopce kolem byly obsazené Němci a neustále se bojovalo. Nevzdávali se.
Blížil se ale už konec války. Kde jste ho prožil?
Nejradostnější den války byl pro mě právě její konec, moje jednotka byla u Prostějova na Moravě. Začala palba a já se divil, co se to děje, zalehl jsem. Rusové křičeli „koněc vojny“ a stříleli ne do vzduchu, ale nízko na všechny strany.
Cítil jste se někdy během bojů být hrdinou?
Na Slovensku, když se k nám Němci blížili a zahájili dělostřeleckou palbu. V našem stanovišti v roklině byli všichni mrtví, byla to tragédie. Potom jsem převzal funkci zástupce velitele spojovací čety.
Počítal jste někdy svá vyznamenání?
Už jsem jich hodně rozdal, mám jich asi pětatřicet.
Kterého si vážíte nejvíc?
To, jež jsem dostal za to, že jsem pomohl zraněnému kamarádovi, který schytal střepiny z miny do celého těla. Zachránil jsem mu život, později emigroval do Kanady.
Vracel jste se někdy na místa svých bojů?
Ne, nikdy. Na Duklu nechci vůbec vzpomínat, nikdy jsem tam už potom v životě nevkročil. Ten masakr byl strašný. Tu utržená ruka, tam utržená noha, volání o pomoc, všechno utíkalo z ohně pryč, bylo to strašné...
Jak reagují děti a mládež, když jim o válce vypravujete?
Raději mluvím o celkovém průběhu války. O hrůzách ne, z psychického hlediska by jim to neprospívalo.
