Žalobu podala římskokatolická církev. Její právní zástupce František Severin tvrdí, že obraz nikdy nebyl po právu převzat státem. „Od poloviny osmnáctého století jsme neobjevili a není nám známo nic o tom, že by obraz nebyl v našem majetku. Až v roce 1958,“ uvedl u soudu Severin.
V roce 1958 předalo ministerstvo zemědělství Národní galerii obraz do „přímé správy.“ Právě proto se podle Severina na případ vztahuje zákon o církevních restitucích.
Národní galerie je jiného názoru. Podle jejího zástupce Ondřeje Koliska církev přišla o obraz již před rokem 1948. Odkazuje na smlouvu z roku 1925, kdy poslední soukromý majitel velkostatku Rosice-Veveří baron Arnold De Forest souhlasil s odstupným a majetek předal státu. „Jak stojí a leží,“ připomněl Koliska.
Farnost Veverská Bítýška toto tvrzení odmítá. Obraz podle něj nikdy nespadal do majetku barona. Severin připomněl, že v inventářích je vždy veden mezi dalším církevním majetkem. Také na výstavu v roce 1935, ale i u příležitostí fotografování či pořizování reprodukcí, byla vždy církev žádána o souhlas.
Soud líčení nakonec na žádost zástupce Národní galerie odročil na 7. srpna, kdy by měl zřejmě padnout rozsudek.
Obraz visel v kapli po staletí
Obraz namalovaný kolem roku 1350 byl po staletí zavěšen v kapli Matky Boží na Veveří, která pochází z 12. století. V roce 1933 tam zaujal profesora dějin umění Eugena Dostála.
„Protože o něm mluvil, publikoval a všude se chlubil, jaký je to vzácný obraz, cennější než Tizian v Kroměříži, tak nastal poprask. Farář se domluvil se slečnou Vydrovou, kastelánkou ve Veveří, že se obraz vždy po mši odnese na hrad a zamkne u ní v pokoji,“ vysvětlil Severin.
V roce 1935 byla Madona z Veveří zapůjčena do Moravského zemského muzea na výstavu. Po ní bylo rozhodnuto o restaurování obrazu a ten byl převezen do Prahy, kde už zůstal.
