Prakticky celá politická scéna podpořila vládu v odmítání povinných kvót pro jejich rozmístění uvnitř schengenského prostoru. Ministr vnitra navíc přímo ve Sněmovně oznámil zvýšenou kontrolu státních hranic.
V české debatě nám však především chybí rozlišování mezi uprchlíky a migranty. Zatímco uprchlíci jsou ženy, muži a děti, kteří utíkají před válkou či pronásledováním kvůli svým politickým názorům nebo příslušnosti třeba k náboženské menšině, ekonomičtí migranti jsou ti, kteří dobrovolně v zahraničí hledají lepší životní podmínky.
Ondřej Horký-HlucháňVedoucí výzkumného oddělení Ústavu mezinárodních vztahů. Věnuje se především výzkumu globálního rozvoje, rozvojové spolupráce a subsaharské Africe. Jeho komentáře můžete najít i v on-line časopise Mezinárodní politika. |
Jedni utíkají před nebezpečím, druzí aktivně hledají nové životní příležitosti nebo jen více peněz. Nakonec to dobře známe z domova: do obou kategorií spadá i statisíce československých emigrantů a emigrantek, kteří během studené války našli útočiště v západní Evropě, Americe nebo třeba až v Jihoafrické republice.
Ano, hranice mezi uprchlíky a migranty je tenká. Právně vzato nyní nejsou za uprchlíky považování například ti, kteří ztratili obživu kvůli zhoršujícím se suchům a neúrodě třeba v pásmu Sahelu. Je přitom jasné, že na klimatických změnách, které je zhoršují, neseme jako průmyslová země závislá na spalování uhlí a ropy svůj podíl.
V každém případě o tom, kdo je skutečný uprchlík a má právo na azyl, rozhodují ministerstvo vnitra a soudy. Své právo na mezinárodní ochranu není ovšem jednoduché prokázat a Česko zde tradičně patří k těm přísnějším a podezřívavějším.
Není to o povinných kvótách pro uprchlíky
Aby bylo jasno, nechci zde vůbec diskutovat o tom, zda máme v Evropské unii společně přijmout kvóty na přijetí uprchlíků. Je smutné, že se mezi evropskými premiéry a premiérkami Bohuslav Sobotka neukázal jako státník, který dokáže vystrašenou veřejnost a politickou scénu uklidnit a konkrétními činy projevit solidaritu s Itálií a Řeckem, které mají to štěstí i neštěstí sousedit se Středozemím mořem.
Tu stejnou solidaritu, kterou se česká politická reprezentace zaštiťuje při rozdělování evropských fondů, na které doplácejí bohatší země Unie.
Několik tisíc uprchlíků musíme zkrátka přijmout a pomoci jim začlenit se do naší společnosti, pokud se sami nakonec nerozhodnou přestěhovat raději do zemí západní a severní Evropy. Tam totiž už na rozdíl od nepřátelské střední Evropy existují podpůrné sítě jejich krajanů.
A i kdyby jich bylo dokonce desetkrát více, než navrhují kvóty a expertní odhady, po zkušenostech toho, jak se dokázala naše společnost semknout a vybičovat během povodní v Čechách i na Moravě, záchranné složky, samosprávy i obyčejní lidé, nemám strach, že bychom to materiálně i technicky nezvládli. Tedy pokud budeme chtít. Třeba jako Švédsko, které má stejně jako my deset milionů obyvatel, ale přijímá pětinu uprchlíků v celé Unii. Tři čtvrtiny Švédů a Švédek přitom mají k imigraci kladný vztah.
Kam směřují biliony z ekonomické migrace?
Debatu bychom měli teď začít zejména o těch, kteří nakonec azyl nezískají. A právě tady politici a političky v šiku vytahují paušální argument pomoci migrantům v zemích jejich původu.
Co nám ale říkají výzkumy o vztahu migrace a rozvoje? Obecně panuje širší shoda na tom, že migrace kvalifikovaných pracovníků ze zemí Jihu na Sever jako např. lékařů a lékařek je výhodná pouze pro bohatý Sever, zatímco chudý Jih na nich tratí. U méně kvalifikovaných migrantů je pak celkově výhodná pro obě strany.
Když teď necháme stranou, že imigranti často zastávají práci, kterou domácí nechtějí, navíc totiž posílají velkou část svého výdělku domů jako tzv. remitence. Část mladých Afričanů, kteří se snaží dostat do Evropy, dokonce přichází hlavně a především proto, aby tak podporovali své chudé rodiny, které na jejich cestu často vydaly poslední peníze. Dělají to stejné, co tisíce chudých mužů a žen z Čech a Moravy, kteří emigrovali do Ameriky od 19. století do 2. světové války.
Celkový objem remitencí do chudých zemí dnes Světová banka odhaduje na 11 bilionů korun, desetkrát více než náš rozpočet. Desetina toho míří do Afriky, a to zejména z Evropy.
Přímo do rukou milionů afrických rodin se dostanou miliardy, které podle toho, jak moc jsou chudí, utratí spíše za jídlo, školné nebo zdravotní péči třeba jako v Eritrei. V lepším případě většinu dlouhodobě investují do svého bydlení a do podnikání jako třeba v Keni.
Pokrytecký recept na prevenci migrace
Vtip spočívá v tom, že celosvětově do chudých zemí plyne jen něco přes 3 biliony korun vládní rozvojové a humanitární pomoci. Totiž papírově. Část z této sumy stejně utratí neziskovky a firmy v Evropě a započítává se do ní třeba právě pomoc uprchlíkům, anebo humanitární pomoc a obnova zemí, které bohatý Sever před tím svými zbraněmi přímo či nepřímo pomáhal ničit.
Počítají se tam i vládní stipendia pro studentky a studenty z rozvojových zemí, z nichž část tady zůstane. Místo v Bangladéši tak léčí nemocné Čechy a Češky třeba v nemocnici v Brně.
Remitence ovšem nejsou všelék, protože nedokáží pomoci vládám v zemích Jihu bránit masivním daňovým únikům a zajistit svým občanům vzdělání, zdraví, důchod nebo kvalitu životního prostředí, které v Evropě považujeme za samozřejmé. Jenže pomoci je relativně proti investicím, které umožňuje migrace, čím dál méně.
Český přístup „pomáhat přímo v zemích původu“ je výsostně pokrytecký tím spíše, že náš podíl na pomoci zemím Jihu je zanedbatelný a trojnásobně porušuje závazky, ke kterým jsme se při vstupu do Unie zavázali. Loni – válka v Sýrii už byla v plném proudu – dala Česká republika na humanitární pomoc jen 83,5 milionu korun, osm korun na obyvatele. Celosvětově to bylo půl bilionu. Není divu, že samotní lidé často na jednotlivých sbírkách vyberou mnohem více, než dá stát.
A když odečteme povinné příspěvky do unijního rozpočtu, mezinárodní organizace, stipendia, uprchlíky doma apod., na české projekty rozvojové pomoci dáváme jen něco přes půl miliardy. Abychom splnili slib do roku 2015, který jsme dali Evropské unii, museli bychom letos přidat nejméně osm miliard.
Represe poškodí ty nejzranitelnější
Boj proti migraci je stejně marný jako boj proti tvrdým drogám. Musíme potlačovat pašeráky a překupníky, ale represe jen poškodí ty nejzranitelnější na konci řetězu. Ani pohraniční stráž emigraci z komunistického Československa nezastavila, a to při útěku pozabíjela stovky lidí.
Snad se shodneme, že nechceme tuto zemi znovu obehnat elektrickými dráty a pohraničníky se samopaly. Pokud ale vaše poslankyně nebo poslanec tvrdí, že uprchlíků a imigrantům pomůžeme nejlépe u nich doma, zeptejte se ho, co dělal v posledních letech, kdy vláda vědomě porušovala naše velmi skromné závazky ve snižování chudoby ve světě. Té stejné chudoby, kterou najednou většina Čechů nechce vidět, když se v obrazovkách objeví na plážích jejich oblíbených dovolenkových letovisek.
